Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   21. července 2017
  
  
           
 Milovat tak, jako miluje Bůh: bez podmínek Minimalizovat  

Rozhovor G. Plačkové s J. Prekopovou, Katolický týdeník 10/2008

(převzato z www.katyd.cz)

Psycholožka a psychoterapeutka Jiřina Prekopová zasvětila dětským duším celý svůj profesní život. Mnohokrát ve své praxi řešila vzájemné vztahy mezi sourozenci a jejich postavení v rodině. Při své práci vycházela i z vlastní sourozenecké zkušenosti. Povídali jsme si s ní o tom, jak ji zúročila v terapeutické praxi.

Narodila jste se jako druhorozená dcera. Jaký je váš vztah se sestrou?

Sestra je o tři a půl roku starší a mým narozením ztratila jistotu, kterou jí dodávala do té doby výlučná pozornost rodičů. Byla nádherná, vysoce inteligentní holčička a plnila všechna očekávání naší maminky, která sama nebyla ve své rodině příliš oceňována. Své požadavky pak projektovala do mé starší sestry, měla plnit cíle, jakých se mamince nepodařilo dosáhnout. Já se pak dostala tak trochu do sestřina područí.

Vy už jste mamince její cíle naplňovat nemusela?

Maminka si vroucně přála chlapečka a místo něho jsem se narodila já. Měla mě sice ráda – byla dobrý člověk – ale já pro ni byla tak trošku zklamání. Po mně se nic nechtělo, mohla jsem být klidně hloupá. Stačilo, že tady jsem a že jsem zdravá.

Jak snášela nároky vaší maminky starší sestra?

Bohužel se tehdy nikdo nevcítil do jejích pocitů. Musela splňovat všechna maminčina kritéria a ještě se vyrovnávat s mojí konkurencí. Ve skutečnosti jsem jí opravdovou konkurencí být nemohla: nebyla jsem tak pěkná, chytrá a obdivovaná. Sestra ale trpěla tím, že maminka dává lásku také mně a ne jen jí. Bála se, jestli nejsem více milovaná než ona. Jedinou její jistotou bylo, že je starší a dovede toho víc než já. Na to vsadila všechny své síly, a to ji vedlo k velikému a neustálému neklidu, kvůli tomu měla neustálou potřebu dělat mne malou. V podstatě to vycházelo z jejího zoufalství. Ale sestřin autoritativní tlak a praní mozku na mne bylo až moc.

Co myslíte praním mozku?

To je metoda, která se používá v kriminálech všude po světě, aby se zničil vězeň. Tento výraz použila pro své chování v dětství moje sestra po letech sama. Bylo to při příležitosti oslavy, kterou jsem uspořádala při svém odchodu do důchodu. Moje šéfová tehdy sestru pověřila, aby pro tuto příležitost připravila přednášku o našem společném dětství.

Jaká ta přednáška byla?

Byla to pochoutka pro přítomné psychoterapeuty a psychiatry. Svůj příspěvek sestra nazvala „Veřejná zpověď sestry“. Mluvila v ní také o tom, jak se trápila, když mně maminka věnovala větší pozornost a když si uvědomila, že musí být neustále větší a lepší než já.

Jaké to pro vás mělo následky?

Byla jsem takové utlumené dítě. Všichni se těšili z toho, že o mě sestra pečuje, poučuje mne, jaká je nadaná „učitelka“, a obdivovali její pedagogické vlohy. Ale jaký pedagogický um může mít čtyřletá dívka? Byla ráda, že má dítě na hraní. Mně trvalo dlouhý čas, než jsem vyvinula nějakou vlastní vůli, abych si dokázala hrát tak, jak chci já, a ne, jak chce sestra.

Můžete uvést nějaký příklad sestřina počínání?

Například jsem jednou na Štědrý den sestře nahlásila, že jsem viděla tatínka, jak nese stromeček. Moje sestra, která mne učila, že stromečky nosí andělé, mi řekla: „Lžeš! Neviděla jsi tatínka. Řekni, že to byl anděl!“ Já začala natahovat moldánky, že jsem skutečně viděla tatínka. Sestra nade mnou stála tak dlouho, dokud jsem neřekla: „Byl to anděl.“

To byly tedy důvody, které vás přivedly k problematice sourozeneckých vztahů.

To byl jeden z důvodů. Druhým bylo to, že jsem se cítila méně milovaná než ona. Doháněla jsem to sladkostmi. A že jich tehdy tolik nebylo, jedla jsem po lžičkách cukr a dojídala poslední zbytky. Maminka mne chválila, jak pěkně papám. To se mi vymstilo tloušťkou a problémy v tělocviku, byla jsem nešikovná. Zkrátka takové vyděšené dítě, které se neodvažuje někomu postavit.

Kdy jste své postavení pochopila a začala s tím něco dělat?

V okamžiku, kdy jsem se mohla začít sestry stranit a kdy jsem si uvědomila, v čem se mohu uplatnit bez jejího vlivu. Tím bylo například ochotnické divadlo nebo skaut. Tam sestra nechodila a zájmově jsme se oddálily. Ona šla studovat medicínu. Já jsem nemohla, protože bych s ní musela bydlet na koleji v jednom pokojíku, musela bych se s ní učit a ona by mne určitě zkoušela.

Váš sourozenecký vztah tedy ovlivnil i volbu povolání...

Místo medicíny jsem šla studovat psychologii a to nebylo špatné. Ze sestry je lékařka a ze mne psycholožka, která rozumí dětem a poruchám vývoje osobnosti. Prospělo mi, že jsem odmalička musela vše kolem sebe pozorovat, když jsem nemohla být aktivní. Ve vší tichosti jsem se dívala, co se kolem mne děje. Přemýšlela jsem například nad tím, proč maminka tak trvá na tom, že sestra je nejlepší, proč je na ni pyšná a na mne netlačí, abych byla také dobrá, přemýšlela jsem o tom, jak by to vypadalo, kdyby se místo mě narodil chlapeček...

Jak by to vypadalo?

Má sestra by byla ušetřena matčiny ctižádosti a všechno by se přeneslo na toho chlapečka. Takže je dobře, že jsem se narodila jako holčička. Protože to, že jsem trpěla, se dokázalo zúročit jinde. Na sourozeneckou problematiku má tedy vliv jak pořadí dětí, tak jejich pohlaví.

Jak sourozenecké vztahy ovlivňují rodiče?

Aby člověk pochopil druhého člověka, musí se podívat na jeho dětství a jeho původ, ale také na jeho rodiče. Jaké bylo jejich postavení v rodině, co se v jejich rodinných systémech událo. I to má na sourozenectví vliv. Sami rodiče často mívají řadu nevyřešených problémů: sourozenecké vztahy, vztahy se svými rodiči a další rodinné propletence, které by se měly odkrýt. Já k tomu používám psychoterapeutickou metodu pevným objetím, díky níž může v rodině opět začít proudit láska, tak jak má.

Usmíření se s vlastními rodiči hraje v rodičovství určitě důležitou roli...

Ano. Než se partneři vezmou, měli by se smířit se svou maminkou a tatínkem, pochopit jejich příběh a přijmout je ve svém srdci. Lze jim říci: „Sice jsem od tebe, táto, mámo, nedostal všechno, co bych potřeboval, ale to podstatné ano. A já to beru s úctou a vděčností. A ten zbytek doženu sám s tou životní silou, kterou jsem od vás dostal.“ Tyto věty používám při usmiřování dětí s rodiči jako rituál. Jsou moc důležité.

Nejde ale jen o vliv vztahu rodiče ke svým rodičům.

Vliv má samozřejmě i to, že rodiče byli také v sourozenecké řadě a to je formovalo. A když byli jedináčci, také to neměli nejjednodušší, protože po jedináčkovi se chce zpravidla všechno.

Je tedy lepší, když děti vyrůstají v sourozenecké skupině.

Ano. V té se člověk naučí daleko víc než jedináček, který si mohl ponechat zajištěné místo u rodičů a nenaučil se přizpůsobit se druhým sourozencům, prorazit mezi nimi, vydržet, někdy vytrpět toho druhého, chránit mladšího sourozence, starat se o něj… I když jsem měla se sestrou takový vztah, jaký jsem měla, byla jsem ráda, když se mnou na táboře spala ve stanu a přikryla mne, když mi spadla deka.Sourozenectvím člověk získává nezbytnou výbavu pro život a naučí se vše, co patří k sociálnímu chování.

Jakých chyb se rodiče dopouštějí na jedináčcích, případně na svých prvorozených?

Uvedu příklad: v Německu nyní „praskla“ aféra lékaře, který s 2,8 promile alkoholu v krvi operoval pacienta. Než ho stačil zašít, skácel se na podlahu. Je statisticky dokázáno, že nejvíce narkomanů nebo alkoholiků je mezi lékaři a většina z nich jsou prvorození. Oni byli pýchou rodiny, první dítě, na němž si ještě nezkušení rodiče dokazují, jak jsou dobří rodiče. Stále sledují, co už dítě všechno umí, jestli už umí chodit a pak psát a nosí jedničky. Dítě tak nabývá pocitu, že výkon je to podstatné. Tyto děti jsou odkázány na to neustále stoupat po pomyslném žebříku. Chtějí být lékaři, primáři či profesory. Pokud se jim to nepodaří, je to katastrofa.

Pro prvorozené musí být těžké mít se kvůli těmto požadavkům vůbec rád…

Prvorození prožívají sami k sobě jakousi zraněnou lásku. V tom je tragédie prvorozených. Známe to i z příběhu Kaina a Ábela. Kain zabil svého bratra, protože se tatínkovi líbily dary od Ábela více než od něj. Dalším příkladem je modlitba čtyřletého prvorozeného dítěte: „Děkuji ti, Pane Bože, za všechno, cos mi dal, za maminku, za tatínka, za hračky a také za bratříčka. Už jsem si s ním ale nahrál dost, tak si ho můžeš vzít zpátky.“ Dospělí se tomu smějí, ale onomu dítěti není do smíchu.

Pro vás jako druhorozenou muselo být těžké přijmout také tíhu údělu prvorozených.

Já jsem to pochopila až po zmíněné přednášce mé sestry. Uvědomila jsem si, jak trpěla, když já jsem přišla na svět. Až do té doby, a to je ostuda, jsem se držela stranou od prvorozených. Když ke mně rodiče přišli pro radu, že jejich starší dítě nechce mladšímu půjčovat hračky, vždy jsem stála na straně druhorozeného. Po oné přednášce jsem se zhrozila toho, jak jsem svoji sestru celý život vnímala. Nyní máme nádherný sourozenecký poměr. Musely jsme si ho ale v mnoha rozhovorech vysvětlit. Konečně jsem pochopila, co tenkrát moje sestra potřebovala.

A co prvorozené dítě potřebuje?

V okamžiku, kdy zažívá neúspěch, prohrálo hru, dostalo špatnou známku, přestože se namáhalo, potřebuje, aby je maminka nebo tatínek (či oba dva) vzali do náruče, pevně ho podrželi a řekli mu: „My tě máme rádi, i když jsi přinesl pětku. Čekáme na to, kdy budeš nosit samé pětky, aby to byl pro tebe důkaz, že tě i potom budeme mít rádi.“ Dítě musí cítit od rodičů bezpodmínečnou lásku. Nelze mít dítě rád jen když nezlobí. To je první osvobození od tlaku na výkonnost u prvorozeného. Druhým krokem je ujistit ho, že první místo v sourozenecké linii má zajištěno tak jako tak.

Klíčové je tedy i zachování sourozenecké hierarchie.

Vědomí, že mu první místo nikdo nevezme. Ať už je to třeba dítě s postižením, či se narodí první děvče a pak chlapec, prvorozenému jeho místo přesto náleží.

Je nutné ctít posloupnost i u dalších dětí?

Ano, ale pro rodiče v jejich lásce k dětem nemá hrát roli ani výkon, ani pořadí. Spravedlnost v sourozeneckých vztazích se řídí právy a povinnostmi. Prvorozené dítě musí dříve plnit povinnosti, chodit do školy, pomáhat doma, ale musí mít také více práv. Večer může být s rodiči déle vzhůru, zatímco mladší musí do postele. Ale i v okamžiku, kdy neplní své povinnosti, je nejdůležitější, aby stále cítilo lásku. Tak jako nás miluje Bůh – nekonečně, bez podmínek.

Rozhovor G. Plačkové s J. Prekopovou, Katolický týdeník 10/2008

(převzato z www.katyd.cz)

Psycholožka a psychoterapeutka Jiřina Prekopová zasvětila dětským duším celý svůj profesní život. Mnohokrát ve své praxi řešila vzájemné vztahy mezi sourozenci a jejich postavení v rodině. Při své práci vycházela i z vlastní sourozenecké zkušenosti. Povídali jsme si s ní o tom, jak ji zúročila v terapeutické praxi.

Narodila jste se jako druhorozená dcera. Jaký je váš vztah se sestrou?

Sestra je o tři a půl roku starší a mým narozením ztratila jistotu, kterou jí dodávala do té doby výlučná pozornost rodičů. Byla nádherná, vysoce inteligentní holčička a plnila všechna očekávání naší maminky, která sama nebyla ve své rodině příliš oceňována. Své požadavky pak projektovala do mé starší sestry, měla plnit cíle, jakých se mamince nepodařilo dosáhnout. Já se pak dostala tak trochu do sestřina područí.

Vy už jste mamince její cíle naplňovat nemusela?

Maminka si vroucně přála chlapečka a místo něho jsem se narodila já. Měla mě sice ráda – byla dobrý člověk – ale já pro ni byla tak trošku zklamání. Po mně se nic nechtělo, mohla jsem být klidně hloupá. Stačilo, že tady jsem a že jsem zdravá.

Jak snášela nároky vaší maminky starší sestra?

Bohužel se tehdy nikdo nevcítil do jejích pocitů. Musela splňovat všechna maminčina kritéria a ještě se vyrovnávat s mojí konkurencí. Ve skutečnosti jsem jí opravdovou konkurencí být nemohla: nebyla jsem tak pěkná, chytrá a obdivovaná. Sestra ale trpěla tím, že maminka dává lásku také mně a ne jen jí. Bála se, jestli nejsem více milovaná než ona. Jedinou její jistotou bylo, že je starší a dovede toho víc než já. Na to vsadila všechny své síly, a to ji vedlo k velikému a neustálému neklidu, kvůli tomu měla neustálou potřebu dělat mne malou. V podstatě to vycházelo z jejího zoufalství. Ale sestřin autoritativní tlak a praní mozku na mne bylo až moc.

Co myslíte praním mozku?

To je metoda, která se používá v kriminálech všude po světě, aby se zničil vězeň. Tento výraz použila pro své chování v dětství moje sestra po letech sama. Bylo to při příležitosti oslavy, kterou jsem uspořádala při svém odchodu do důchodu. Moje šéfová tehdy sestru pověřila, aby pro tuto příležitost připravila přednášku o našem společném dětství.

Jaká ta přednáška byla?

Byla to pochoutka pro přítomné psychoterapeuty a psychiatry. Svůj příspěvek sestra nazvala „Veřejná zpověď sestry“. Mluvila v ní také o tom, jak se trápila, když mně maminka věnovala větší pozornost a když si uvědomila, že musí být neustále větší a lepší než já.

Jaké to pro vás mělo následky?

Byla jsem takové utlumené dítě. Všichni se těšili z toho, že o mě sestra pečuje, poučuje mne, jaká je nadaná „učitelka“, a obdivovali její pedagogické vlohy. Ale jaký pedagogický um může mít čtyřletá dívka? Byla ráda, že má dítě na hraní. Mně trvalo dlouhý čas, než jsem vyvinula nějakou vlastní vůli, abych si dokázala hrát tak, jak chci já, a ne, jak chce sestra.

Můžete uvést nějaký příklad sestřina počínání?

Například jsem jednou na Štědrý den sestře nahlásila, že jsem viděla tatínka, jak nese stromeček. Moje sestra, která mne učila, že stromečky nosí andělé, mi řekla: „Lžeš! Neviděla jsi tatínka. Řekni, že to byl anděl!“ Já začala natahovat moldánky, že jsem skutečně viděla tatínka. Sestra nade mnou stála tak dlouho, dokud jsem neřekla: „Byl to anděl.“

To byly tedy důvody, které vás přivedly k problematice sourozeneckých vztahů.

To byl jeden z důvodů. Druhým bylo to, že jsem se cítila méně milovaná než ona. Doháněla jsem to sladkostmi. A že jich tehdy tolik nebylo, jedla jsem po lžičkách cukr a dojídala poslední zbytky. Maminka mne chválila, jak pěkně papám. To se mi vymstilo tloušťkou a problémy v tělocviku, byla jsem nešikovná. Zkrátka takové vyděšené dítě, které se neodvažuje někomu postavit.

Kdy jste své postavení pochopila a začala s tím něco dělat?

V okamžiku, kdy jsem se mohla začít sestry stranit a kdy jsem si uvědomila, v čem se mohu uplatnit bez jejího vlivu. Tím bylo například ochotnické divadlo nebo skaut. Tam sestra nechodila a zájmově jsme se oddálily. Ona šla studovat medicínu. Já jsem nemohla, protože bych s ní musela bydlet na koleji v jednom pokojíku, musela bych se s ní učit a ona by mne určitě zkoušela.

Váš sourozenecký vztah tedy ovlivnil i volbu povolání...

Místo medicíny jsem šla studovat psychologii a to nebylo špatné. Ze sestry je lékařka a ze mne psycholožka, která rozumí dětem a poruchám vývoje osobnosti. Prospělo mi, že jsem odmalička musela vše kolem sebe pozorovat, když jsem nemohla být aktivní. Ve vší tichosti jsem se dívala, co se kolem mne děje. Přemýšlela jsem například nad tím, proč maminka tak trvá na tom, že sestra je nejlepší, proč je na ni pyšná a na mne netlačí, abych byla také dobrá, přemýšlela jsem o tom, jak by to vypadalo, kdyby se místo mě narodil chlapeček...

Jak by to vypadalo?

Má sestra by byla ušetřena matčiny ctižádosti a všechno by se přeneslo na toho chlapečka. Takže je dobře, že jsem se narodila jako holčička. Protože to, že jsem trpěla, se dokázalo zúročit jinde. Na sourozeneckou problematiku má tedy vliv jak pořadí dětí, tak jejich pohlaví.

Jak sourozenecké vztahy ovlivňují rodiče?

Aby člověk pochopil druhého člověka, musí se podívat na jeho dětství a jeho původ, ale také na jeho rodiče. Jaké bylo jejich postavení v rodině, co se v jejich rodinných systémech událo. I to má na sourozenectví vliv. Sami rodiče často mívají řadu nevyřešených problémů: sourozenecké vztahy, vztahy se svými rodiči a další rodinné propletence, které by se měly odkrýt. Já k tomu používám psychoterapeutickou metodu pevným objetím, díky níž může v rodině opět začít proudit láska, tak jak má.

Usmíření se s vlastními rodiči hraje v rodičovství určitě důležitou roli...

Ano. Než se partneři vezmou, měli by se smířit se svou maminkou a tatínkem, pochopit jejich příběh a přijmout je ve svém srdci. Lze jim říci: „Sice jsem od tebe, táto, mámo, nedostal všechno, co bych potřeboval, ale to podstatné ano. A já to beru s úctou a vděčností. A ten zbytek doženu sám s tou životní silou, kterou jsem od vás dostal.“ Tyto věty používám při usmiřování dětí s rodiči jako rituál. Jsou moc důležité.

Nejde ale jen o vliv vztahu rodiče ke svým rodičům.

Vliv má samozřejmě i to, že rodiče byli také v sourozenecké řadě a to je formovalo. A když byli jedináčci, také to neměli nejjednodušší, protože po jedináčkovi se chce zpravidla všechno.

Je tedy lepší, když děti vyrůstají v sourozenecké skupině.

Ano. V té se člověk naučí daleko víc než jedináček, který si mohl ponechat zajištěné místo u rodičů a nenaučil se přizpůsobit se druhým sourozencům, prorazit mezi nimi, vydržet, někdy vytrpět toho druhého, chránit mladšího sourozence, starat se o něj… I když jsem měla se sestrou takový vztah, jaký jsem měla, byla jsem ráda, když se mnou na táboře spala ve stanu a přikryla mne, když mi spadla deka.Sourozenectvím člověk získává nezbytnou výbavu pro život a naučí se vše, co patří k sociálnímu chování.

Jakých chyb se rodiče dopouštějí na jedináčcích, případně na svých prvorozených?

Uvedu příklad: v Německu nyní „praskla“ aféra lékaře, který s 2,8 promile alkoholu v krvi operoval pacienta. Než ho stačil zašít, skácel se na podlahu. Je statisticky dokázáno, že nejvíce narkomanů nebo alkoholiků je mezi lékaři a většina z nich jsou prvorození. Oni byli pýchou rodiny, první dítě, na němž si ještě nezkušení rodiče dokazují, jak jsou dobří rodiče. Stále sledují, co už dítě všechno umí, jestli už umí chodit a pak psát a nosí jedničky. Dítě tak nabývá pocitu, že výkon je to podstatné. Tyto děti jsou odkázány na to neustále stoupat po pomyslném žebříku. Chtějí být lékaři, primáři či profesory. Pokud se jim to nepodaří, je to katastrofa.

Pro prvorozené musí být těžké mít se kvůli těmto požadavkům vůbec rád…

Prvorození prožívají sami k sobě jakousi zraněnou lásku. V tom je tragédie prvorozených. Známe to i z příběhu Kaina a Ábela. Kain zabil svého bratra, protože se tatínkovi líbily dary od Ábela více než od něj. Dalším příkladem je modlitba čtyřletého prvorozeného dítěte: „Děkuji ti, Pane Bože, za všechno, cos mi dal, za maminku, za tatínka, za hračky a také za bratříčka. Už jsem si s ním ale nahrál dost, tak si ho můžeš vzít zpátky.“ Dospělí se tomu smějí, ale onomu dítěti není do smíchu.

Pro vás jako druhorozenou muselo být těžké přijmout také tíhu údělu prvorozených.

Já jsem to pochopila až po zmíněné přednášce mé sestry. Uvědomila jsem si, jak trpěla, když já jsem přišla na svět. Až do té doby, a to je ostuda, jsem se držela stranou od prvorozených. Když ke mně rodiče přišli pro radu, že jejich starší dítě nechce mladšímu půjčovat hračky, vždy jsem stála na straně druhorozeného. Po oné přednášce jsem se zhrozila toho, jak jsem svoji sestru celý život vnímala. Nyní máme nádherný sourozenecký poměr. Musely jsme si ho ale v mnoha rozhovorech vysvětlit. Konečně jsem pochopila, co tenkrát moje sestra potřebovala.

A co prvorozené dítě potřebuje?

V okamžiku, kdy zažívá neúspěch, prohrálo hru, dostalo špatnou známku, přestože se namáhalo, potřebuje, aby je maminka nebo tatínek (či oba dva) vzali do náruče, pevně ho podrželi a řekli mu: „My tě máme rádi, i když jsi přinesl pětku. Čekáme na to, kdy budeš nosit samé pětky, aby to byl pro tebe důkaz, že tě i potom budeme mít rádi.“ Dítě musí cítit od rodičů bezpodmínečnou lásku. Nelze mít dítě rád jen když nezlobí. To je první osvobození od tlaku na výkonnost u prvorozeného. Druhým krokem je ujistit ho, že první místo v sourozenecké linii má zajištěno tak jako tak.

Klíčové je tedy i zachování sourozenecké hierarchie.

Vědomí, že mu první místo nikdo nevezme. Ať už je to třeba dítě s postižením, či se narodí první děvče a pak chlapec, prvorozenému jeho místo přesto náleží.

Je nutné ctít posloupnost i u dalších dětí?

Ano, ale pro rodiče v jejich lásce k dětem nemá hrát roli ani výkon, ani pořadí. Spravedlnost v sourozeneckých vztazích se řídí právy a povinnostmi. Prvorozené dítě musí dříve plnit povinnosti, chodit do školy, pomáhat doma, ale musí mít také více práv. Večer může být s rodiči déle vzhůru, zatímco mladší musí do postele. Ale i v okamžiku, kdy neplní své povinnosti, je nejdůležitější, aby stále cítilo lásku. Tak jako nás miluje Bůh – nekonečně, bez podmínek.

 Vytiskout