Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   22. září 2017
  
  
           
 Rozhovor v Kafemlýnku Minimalizovat  

 Přepis rozhovoru s J. Prekopovou na rádiu Proglas v cyklu Kafemlýnek, 29.4. 2006 

www.proglas.cz/audioarchiv.html

Dobrý den, paní Prekopová. Můžete posluchačům krátce říci, kde jste působila a čím se zabýváte?

Vystudovala jsem psychologii a pedagogiku v tehdejším Československu a 36 let působím v Německu. Tam mám své základní působiště, především ale rozšiřuji myšlenku pevného objetí (dále PO) po celém světě. Instituty podle J. Prekopové vznikají v Mexiku, Argentitě, Uruquai...
Smyslem PO není zrovna terapie, jde o bezpodmínečnou lásku. PO je jejím médiem, když se se konflikt nedaří slovně vyjádřit. Špatně se vyjadřuje třeba malým dětem. Čím je dítě menší, tím menší má schopnost slovního zpracování konflitku. A také staří lidé, intelektuálové, filologové, kteří ovládají dobře řeč, ale pokud je zachvátí velký smutek nebo vztek, nebo nějaký silný afekt, nejsou stavu to slovně vyjádřit. PO je velice dobrá přirozená životní forma. Když se dva drží v náručí, vše si vynaříkají, vypláčou a smíří se. To rozšiřuji po světě.

Musíme být dokonalí rodiče? Musíme vychovávat dokonale naše děti?

Pokud chtějí rodiče vychovávat dokonale, tak dělají největší „průšvih“. Když si předsevzou, že nesmí udělat chybu, jsou pak úzkostní a křečovití, kontrolují sama sebe a dítě. Chybí svoboda. Člověk musí vychovávat pokud možno svobodně, i s tím, že udělá nějakou chybu. Samozřejmě, že je dobře, že rodiče chtějí jen dobré, ale musí ve výchově dělat chyby! Tak je to naprogramováno samotným Stvořitelem. Hned po vyhození z ráje museli se ti dva první rodiče vydat na lopotnou cestu v potu tváře, jít do krizí. Ale v těch krizích rozpoznat chyby. Rozpoznat, co by bylo dobré. To se pozná pouze v konfrontaci se zlem. Teprve až udělám chybu, jsem si vědoma toho, co jsem měla udělat lepšího. Kdyby člověk dělal vše jenom rozumově, pořád se kontroloval, vznikne hlavová výchova, které chybí srdce.
Já bych byla teď, v 77 letech, dokonalá mladá maminka. To je absurdum, že? Dneska vím, jaké chyby se nemají dělat a co je dobré. Dnes bych to svedla. A tak se ptám, proč Bůh dopustil, že děti mají mladé rodiče, kteří jsou nezkušení a kteří pokládají své děti za pokusné králíčky? Zvláště první dítě, u něj rodiče udělají mnoho chyb. Proč to tak musí být?! Mám na to odpověď. Je to proto, aby se dítě naučilo bezpodmínečně milovat. A netoliko za dobrých podmínek, ale i za zlých podmínek. Rodiče musí dělat chyby. Dítě se na tom, že rodiče udělali chyby, že mu ukřivdili, učí i přesto je milovat a být milován.

S tím souvisí i první dotaz. Kterou největší chybu může rodič udělat? Chybu, která má dalekosáhlé důsledky v pozdějším životě?

Největší chybou je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál. Některé děti mají to štěstí, že jsou třeba milovány babičkou, sousedkou nebo učitelkou, ale to už jsou okliky. Původně je Bohem myšleno, že dítě dostane lásku už v lůně maminky. Čili maminka je ta první, která lásku dítěti dává. Tatínek taky, ale ten přistupuje v daru lásky až o něco později.

V jakých situacích lze používat PO? Lze i v běžných denních situacích, když se dítě vzteká, že třeba jdeme jinam, než chce ono, vyhrabuje květináč, pouští sporák a jiné zásadnější věci?

Když poslouchám tyhle „poruchy chování“, myslím, že se jedná o dítě v období vzdoru. To není pubertující dítě. Je to dítě, které provokuje, které vzdoruje, které dělá přesně opak toho, co se po něm chce. A tady, když si nedá říct, opravdu potřebuje PO. Když si dá říct, nechá sporák v klidu a přestane se ho dotýkat, je to v pořádku. Ale pokud to dělá i nadále, tak je v podstatě jediná dobrá možnost. Dítě se vezme do náruče, ale ne proto, aby se ukonejšilo, aby se odvedla pozornost. To ne! Musí vědět, že máma má taky vztek a že máma se hněvá. Maminka mu to musí říct, od srdce k srdci a tváří v tvář. „To mě vzteká, když mě neposloucháš!! A když máš takový vztek, že děláš opak toho, co od tebe chci. Tak to vykřič u mě v náručí. Vztekej se a řekni: Já mám na tebe vztek, mámo.“ Během PO se musí dítěti dát návod, jak může svůj vztek vyjádřit. Ne těmito destruktivními činy a provokacemi. Musí dostat příležitost vztek vyjádřit a dostat zpětnou vazbu od maminky – „tak ten vztek vykřič a já tě podržím tak dlouho, až nám bude oběma dobře“.
Tahle emoční konfrontace je zcela přirozená cesta k tomu, aby dítě bylo svobodné pro citové projevy, ale aby současně uznalo i hranici, kterou nesmí překročit. Nesmí bít, maminka ho nesmí bít. Na to potřebuje tvář. Ve tváři máme média ke konfrontaci citů. Tam je mimika, tam je hlas, v hlase je křik nebo pláč nebo slova. Oční kontakt, čili obličej je jediná vysílačka, která vysílá, ale taky přijímá. Protože dítě se také dívá mamince do tváře a vidí, jak je maminka smutná, nebo jak maminka má vztek, nebo jak ho má maminka i přesto ráda. Jedině tohle je možnost, jak se vcítit, to je cvičení empatie.

Tohle cvičení dělají přirozeným způsobem všechny přírodní národy, které ještě nejsou infikovány technikou a izolací, kde dítě je nošeno v šátku. Tím, že je nošeno v šátku, je mu zabráněno v útěku od maminky. Ale taky maminka ho nemůže poslat někam do pokojíku a zavřít za ním dveře. Maminka na severním pólu, eskymačka, ho musí podržet v šátku, v kožešinách na srdci, i když dítě zlobí. Řekne mu: „Ty mě nekousej! To mě bolí!“ Ale podrží dítě dál. Děti nejsou trestány odnětím lásky. Trest odnětí lásky je pro dítě strašný trest. Samozřejmě, že každé dítě zmlkne nebo dostane strach, že není milováno, když je trestáno vyhozením za dveře. Pro největší zločince je vždycky učena samovazba. Čím delší samovazba, tím víc ho donutí přizpůsobit se tomu, kdo ho trestá. Jsem zcela proti tomuto trestu.

Mám osobní zkušenost s PO. Mám teď dítě 3leté, které se dostalo do období vzteku. Ve dvou letech jsme to překonali. Ale teď ve 3 letech ji držím, když se vzteká, a vzteká se hodně. Už jsme vyzkoušeli všechno a vůbec nic nefunguje. Držíme ji, ale dcerka nepřejde do kladné emoce, vzteká se a nemá to vůbec konec. Trvá to 20 minut, půl hodiny, hodinu. Skončí to tím, že řekne, já už si chci jít hrát.

Mě by zajímalo, jak na ni reagujete, když má vztek? Co jí říkáte, jakou odpověď jí dáváte v objetí?

Většinou, říkám, vidíš, jak se zlobíš, to nevadí, jak se zlobíš. To vydržíme, to přežijeme.....

Tak to ona právě cítí, že nenarazila! Když to takhle rozmělníte. To je rozum, hlava říká, já ti rozumím, máš vztek, to zas přejde. Ona nenarazila na odpor. Tam se jí musí emočně říct: „Já mám vztek, když ty más vztek. Nebo já mám vztek, když jsi někoho bila, nebo když shazuješ věci ze stolu. To mě vzteká, podívej se na mě!“ A takhle ji chytnout za hlavu. Říct: „podívej se na mě, jaký já mám vztek a jak mě to zlobí, když to děláš!“ Na to ona čeká. To je určitě temperamentní dítě, které čeká pravdu. Když se do toho jde jenom s tím - ono to zas přejde, jenom se vykřič - tak to dítě chápe jako „já jsem tě ještě nedosáhla mámo“. Dítě potřebuje vědět, že i máma je na dně svého hněvu, ale že ji má i přesto ráda. „Jsem na tebe vzteklá, ale mám tě přese všechno ráda.“

Ale já nebývám vzteklá ....

Ale to právě musíte být! To ona čeká! To je temperamentí dítě, které chce emoce skutečně, opravdově prožít. To se nedá říct jenom tak s úsměvem - já mám taky vztek. Platí tu biblické „ vaše řeč budiž ano- ano a ne – ne. Všechno mezi tím je špatné.“ V tom ano-ano je láska a ne- ne je vztek. Musí tam být hranice polarity. Jako den a noc, strach a odvaha, výdech a vdech, hněv a láska.Tahle polarita je nejdůležitějí soukolí, ve kterém proudí energie. Ale netoliko toto, děti potřebují jistotu, potřebují vědět - toto je černé a toto bílé. Tady je vina a tady odpuštění. Tady je hněv a tady je láska. To vlastně potřebuje každý. Je to způsob, jakým rozeznáváme hodnoty. Dítě musí rozeznávat, tohle je dobré a tohle je zlé. Ale nic mezi tím, něco jako - ono to nějak přejde, bude dobře. To není ani ryba ani rak. To je pak špatně člověku. I dítěti se dělá špatně, to je skoro „na blití“, musím říct. Když maminka, řekne (slabým, plačtivým hlasem): „tak to mě pěkně biješ, tak čím jsem si zasloužila, že do mě takhle pereš. Co s tebou je Honzíčku?“ Vyklouzne z toho soukolí, a to je špatně. Je ještě jedno místo v Bibli svaté, v Janově evangeliu: „Říká Bůh člověku. Prohlédl jsem tvoje dílo, protože jsi nebyl ani oheň ani voda, vyvrhnu tě z vlastních úst.“ Já tě nechci, když tady kloužeš někde mezi, nerozeznáváš pravdu. Ta se dá rozeznat pouze v dialektice, v protikladu. Vzpomenu si ještě na Horníčka. Horníček ve svých Hovorech H, které dělával, citoval Shakespearova Hamleta – „Doba vymknutá z klubů, šílí.“ Ty klouby jsou dva – ano a ne. A když se vymkne z těchto koubů, energie se rozmělňuje a to je špatně. Šílí. Z toho děti „blbnou“ a jsou i psychopatické, zlé, agresivní. Když nedostanou pravdu.

Dotaz posluchače: Když jsem držela vztekající se dcerku v pevném obětí, zarazilo mě, že hrozně křičela a volala „mami, pomoc“. Po nějakém čase se uklidnila a usnula. Patří k tomu i ten hrozný křik? Ostatní sourozenci bývají zděšení, i když se snažím být s malou jinde. Jak mohu něco takového dělat třeba na ulici, vždyť by to vypadalo jako trápení dětí? Jak správně, v jaké poloze mám dítě držet?

Nejdřív bych řekla, pokud má někdo tolik otázek, měl by se obrátit na nějakého českého terapeuta PO. Děláme v České republice školení, je zde mnoho už vyškolených terapetů, kteří mohou poradit. A zvlášť Brno, to je pevnost PO. Tady je dobré obrátit se na Petru Škrdlíkovou v Centru pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, Brno. V Praze máme hlavu celého českého hnutí PO, pana doktora Jaroslava Šturmu, v dětském centru Paprsek. V Hradci Králové jsou manželé Noskovi, psychiatři, kteří se u mě vyškolili. Už zde existuje síť lidí, na které je možno se obrátit.
To, na co se mě tahle maminka ptá, to chce celý víkendový workshop, abych na to odpověděla. Záleží na stáří dítěte. Například v pubertě se vlastně už nemá ani vychovávat. Výchova musí proběhnout do doby, než puberta nastane. A už se ani nedotýkat, protože pubertující reaguje alergicky na dotek. A PO už raději vůbec ne. Jenom když je velká krize, řekněme například chce spáchat sebevraždu. Tak se musí podržet, aby smutek a problém vyříkal a vyplakal a aby dostal zase chuť k životu.
Zřejmě se v tomto dotazu nejedná o pubertující. Jen to ukazuji jako příklad, že PO nelze vždy dělat stejně.
Pokud se jedná o dítě v období vzdoru, vždycky se na ně nemusí reagovat pevným objetím. Když má dítě zlost samo na sebe, což mívá často, když se mu třeba nepodaří něco, je dobré, ať si problém zpracuje samo. Musíme při tom myslet na tuhle věc: To je moje největší jistota. V každé výchově, při každém výchovném konání by si měli rodiče říct, jak bude v působit v budoucnu. Jak se dítěti vryje do mozku. Jaký základní postoj dítě vyvine, když na ně takhle reaguju. Musíme myslet na to, že dítě jednou v budoucnosti přijde do vlastních konfliktů ve vlastním manželství, na pracovišti... A není tady vždycky nějaká maminka, která ho těší a utírá slzčiky. Dítě se musí od malinka učit, že problém, který má samo se sebou, zpracuje vlastní silou. Čili když se dítě vzteká, protože se mu nepodařilo vylézt třeba na okenní desku, nebo se mu zřítila věž z kamínků, tak ať to vypláče samo. Ale když má dítě zlost na maminku nebo na tatínka, má se mu dát příležitost konflikt slušným, lidským, důstojným způsobem vyjádřit. Ne zavřít do sklepa. Když se dítě vyhodí do jiného pokoje, zavře do sklepa, dává se mu tím najevo „Já tě nemiluju bezpodmínečně. Já tě miluju jenom, když se chováš slušně. Dítě se nemůže spolehnout na lásku, bere se mu důvěra v lásku. To je nejstrašnější trest. To snad je facka lepší, i když jsem proti fackám, když se láska hned potom obnoví. Než vyhození od sebe, než vydědění z mé náruče - já tě takhle nemám ráda. Dítě nemůže být nikdy jaksepatří volné. Tam se hřeší proti Bohu.
Já doufám, že máme všichni Boha. To je má víra, to je mé vědění. Troufám si říct, že Bůh je milosrdný a že mě má rád, přesto, že jsem zhřešila. Teď zrovna ve velikonočním období poukazuju na to, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání se zjevil hříšníci, zjevil se Magdaléně. Nezjevil se ctnostným ženám, které nikdy neudělaly falešný krok. Právě hříšnici, aby nám dal znamení jeho nejvyššího milosrdenství. Čili rodiče musí následovat Krista, to jsou stopy Ježišovy, když hříšníka vezmu na milost. Ne když ho vyhodím, ale když mu dám najevo: Tys udělal chybu, to mě mrzí, to mě bolí, ale já přesto tě mám ráda. Tam se ani nesmí říct: „běda ti, jestli to ještě jednou uděláš!“. Dítě k tomu tíhne, chce se dopracovat pravdy, provokuje, až pravdu dostane. Musí se říct: „já vím, že to zase budeš dělat, k tomu tíhneš, já tě přesto miluju. Ale musíš vědět, že mě to mrzí, že mám o tebe strach.“
Tedy dítě v období vzdoru má nahuštěnou potřebu tuhle pravdu získat. Hledá i samo sebe, chce vědět JÁ. JÁ jsem to udělal a TY se zlobíš. Do té doby nemá dítě vědomí svého já, i já v řečovém vývoji přijde právě v této době. Chce vědět co je dobré a co je zlé. Chce vyzkoušet sílu v ručičkách a bije, ale musí vědět, kde je bití špatné a kde je dobré. Může bít do míče, může bít do matrace, ale nesmí být do sourozenců, nesmí bít do matky. Chraň bože.

Dotaz posluchače: Paní doktorko, hovořila jste zde o Bohu, o lásce. Ale přeci jen Bible nám říká, že i Bůh věčně zatrací. Tak jak si vysvětlit Boží lásku, pro koho tam planou pekelné plameny?

Obrazy z Bible jsou spíše symbolické. Nepochybuju o tom. Třeba Hitler nebo Stalin – nevidím je v Očistci, vidím je v těch pekelných plamenech. Ale nepřísluší mi to soudit. Ale skutečně si myslím, že když se někdo tak provinil a nechtěl se obrátit a nevyužil příležitosti k obrácení, tak že ho Bůh zavrne. Tak se to píše. Já to tedy musím akceptovat, ale nepřísluší mně k tomu zaujmout stanovisko.
Pokládám mámu, tátu, babičku, dědečka, manžela a děti, moje bližní, za lidi, kteří mají možnost, naději se vyvinout dobrým směrem. Musí se jim příležitost k nápravě dát. Ale musí vědět, co bylo špatné, co nechci. Ale když dítě zatratím, jako se to píše v Písmu, dítě je ztracené. Když mu řeknu: „já tě TAKHLE nemám rád. Skončil jsem s tebou.“ Tak dítě nemá vůbec naději se vyvíjet. Odcizí se rodičům. Tam Bibli nemůžeme následovat. On to taky neříká Kristus. Kristus přinesl Novýn zákon, naději milovat sebe jako bližního, bezpodmínečně. Za všech špatných podmínek.

Mohou PO používat i manželé mezi sebou v konfliktech?

ANO, tam se musí začinat! Nezačínat u dětí, ty jsou výslednicí manželského vztahu. Děti se musí dívat jak rodiče, když mají konflikt (který se ale hodí pro dětské ucho, kterému dítě rozumí) se mezi sebou podrží, alespoň za ruce, podívají se tváří v tvář a řeknou si vzájemně, co mě zlobí a co mě hněvá a co mě bolí. Smíří se v tomtéž náručí. Říká se než slunce zapadne. Konflikt se nesmí táhnout dlouho, trápí to děti. Kolínská univerzita v Německu dělala výzkum o straších dítěte. A zjistili, že třetina německých dětí trpí masivními strachy, které jim nedovolí koncentrovat se netoliko na učení ale i na hru. Snažili se zjistit příčiny strachů. Jedná se o strachy, že ztratí rodiče. Že rodiče od sebe odejdou, že maminka odejde, že tatínek odejde. Tento strach ztratit rodinu je největším strachem dítěte. Čili rodiče musí dítěti ukázat, že konflitky samozřejmě mají, nejsou vždy jednoho mínění, ale starají se o to, aby se usmířili. A to je úkol celého PO.
Ono to totiž nejde jinak, protože když nás zachvátí hněv, instinktivně člověk tíhne k útoku a útěku. Hlavně útok a pak útěk od sebe. O tom nerozhoduje lidský rozum, ale instinkty. Ty jsou nám společné se všemi zvířaty. Člověk je má v nejnižší části svého mozku. Upozorňuji zde na encykliku našeho Benedikta XVI. na téma láska. Nádherný spis. Zdůrazňuje roli vůle. A vůle nejsou tyhle instinkty. Vůle je rozum, vůle je svědomí, vůle je zodpovědnost. Musím si říct, že i kdybych dítě v té chvíli nejraději vyhodila do jeho pokojíku, zapráskla za ním dveře a zamkla, já tě CHCI přesto přese všechno milovat. Přes to, že nejradši bych šla od tebe, přesto, že někdy si říkám, proč jsem tě porodila. Měla jsem to zapotřebí? Nechci tě ani vidět. Tam si říct „NE, JÁ TĚ CHCI MILOVAT. Já se na tebe takhle podívám, vezmu tě do náruče a řeknu, jak se mně s tebou daří. Ale ty mně to musíš říct taky. Musíme se usmířit pravdivě co možná nejdříve.“ Obnovit lásku. Obnova lásky je skutečně věc vůle. Tam, kde láska padla do propasti.

Dotaz posluchače: Jak přistupovak k 15-ti letému synovi, který je hodně úzkostlivý, neumí se prosadit? A druhý: Dcera, 13 let, opakovaně nenosí tíllko, chce mít holé břicho i když je venku mráz. Mám trvat na svém?

Ó jéje, to jsou otázky.
V této otázce jsou dvě oblasti. Nejdříve bych k tomu tílku řekla. Dceři se to nedá zapovědět, protože pak to stejně udělá za zády rodičů. Dítě potřebuje v pubertě svobodu pro své pubertální experimenty a své vlastní cesty, ale taky potřebuje vědět, že narazilo. Potřebuje skutečně vědět hranici u rodičů. Rodiče mu musí říct: „já mám strach, že se nachladíš, že budeš nemocná. Já mám o tebe strach. Radši bych byla, kdyby jsi to břicho zahalila. A i když to přesto neuděláš, tak to strpím. Ale ty musíš vědět, že mě to bolí.“ Dítě to potřebuje vědět. Taky se mu nemůže zapovědět třeba tetování. Když se mu zapoví, udělá dítě v pubertě přesný opak. Když dceři zapovím mít holé břicho, tak právě zvedne to tílko ještě výš. Je lepší, když se dítě už radši nevychovává, aby se neprovokovalo k negaci.
Úzkostný chlapec by se měl cvičit být s kamarády. Poslat ho do spolků, jako skauti, tělocvičné jednoty, fotbalové mužstvo, ministranti. Poslat ho tam, kde se vycvičí v konforntaci s vrstevníky. Musela bych se do té rodiny podívat, proč je ta úzkostný. Mohou to být všelijaké důvody.

Dotaz posluchače: Co mám dělat, 3 a půl leté dítě hodně žaluje. Na všechny na tátu i na kamarády.

Potřebovala bych vědět něco víc o začlenění tohoto dítěte. Proč má zapotřebí žalovat? Žalovat je strašné. Když se dítě učí žalovat, tak se vlastně vychovává k donášení, k mobingu. Nemělo by se to dítěti vůbec trpět. Žalovat je nepřímá agrese. Dítě člověka, na kterého má zlost, neosloví přímo, ale takhle žaluje. Hledá okliku, hledá útočníky. Ne já sám, ale hledám někoho jiného, který je mocnější a který to udělá. Já se potom dívám, škodolibě, jak pod tím trpíš. Nemá se to trpět, je to skutečně zkáza charakteru. Když dítě takhle žaluje, má asi potřebu uplatnit samo sebe. Že se cítí důležité, že zosnovalo takové konfrontace mezi lidmi. Možná má málo příležitostí uplatnit se jinak. Mělo by se chválit, že něco postavilo, že něco dokázalo a pomohlo v kuchyni....

Dotaz posluchače: Jaký je rozdíl mezi bezpodmínečnou láskou, o které jsme tady hovořili, a mezi láskou, která všechno dovolí, mezi láskou opičí?

Opičí láska neuznává špatné podmínky. Bezpodmínečná láska znamená já tě miluju netoliko za dobrých, ale i za zlých podmínek. A musím si být vědoma toho, co mě zlobí a dítěti to říct. Tak dostane jednoznačně hranice mezi dobrem a zlem. Kdežto opičí láska miluje, miluje, miluje, snáší zlé. Maminka se nechá bít, všechno dává a nestará se. Musí taky něco brát. Dítě se musí naučit netoliko brát, ale i dávat. V opičí lásce dostane dítě absolutní svobodu pro všechno a je jenom rozmazlováno. Všechno je dovolováno. To vede děti do zkázy.
Otázkou je, jak se vychovává agrese u dětí. Děti mají právo na agresi. Musí se dokonce mezi sebou poprat, aby vnímaly pořadí v sourozenecké řadě. Starší dítě musí vědět, já jsem nejstarší, mám povinnosti a mám práva. Nejmladší dítě nemá žádné povinnosti, ale taky nemá tolik práv. Tuhle spravedlnost v sourozenecké řadě nemohou děti mezi sebou ještě slovně vykonzultovat. Používají na to tělesnou sílu. Děti se mezi sebou můžou poprat, ale podle jistých fairplay pravidel. Musí mít pravidla slušnosti. A ta jim může nejlépe zprostředkovat tatínek. Protože tatínci totiž, na rozdíl od maminek, mají svoje struktury, schémata. Dovolí si agresivní hry jako fotbal nebo box, mají pro to přesná pravidla. Tatínek by měl, zvlášť synům, zprostředkovat pravidla, za kterých se mohou bít. Tento trénink musí skutečně přebrat tatínek jako expert na tělesnou agresivitu. Maminka má úplně jinou agresivitu - mluví, mluví mluví. Nemá tu jistou mužskou disciplinovanost pro pořádky. Maminky, poproste vaše manžele, ať se ujmou vašich synů a ať jim ta pravidla dají. Například jedno takové pravidlo je, že nejstarší nenapadá mladšího sourozence, ale brání se, když je napaden. Nebo že se mohou prát, ale ne v blízkosti maminky. Mamince po tom nic není, proč máte na sebe vztek. Když se chcete poprat, jděte na zahradu, na dvůr. Ale já chráním maminku před zbytečnými problémy, musí říct tatínek.

Dotaz posluchače: Náš nejstarší syn má problém se svou mladší sestrou. Neustále ji slovně napadá, dráždí ji, má na ni narážky. Snažíme se to neustále řešit, zkoušela jsem na něm i PO, ale bylo mu to nepříjemné. Má 12 let, tak nevím,jestli to bylo zrovna vhodné.

To už tak začíná puberta, tam už je dítě alergické na dotek. Ale to PO asi není až ta největší pomoc. Musela bych vědět něco víc. On se asi snaží sestře ukázat, že je ten starší. Hlavně by měl dostat právo na své místo v sourozenecké řadě. Musí od rodičů dostat jistotu – já jsem ten první. Musí mít i výsady, třeba může jít spát později než mladší sestra, nebo se může podívat navíc na jeden film. Musí dostat svá práva. A já mám pocit, že si musí za ta práva bojovat, že mu nejsou dána. To je normální sourozenecká problematika. Prvorozené dítě se dostalo do konfliktu sama se sebou, s rodinou. Bylo totiž nejdříve jedináček a potom své jedináčkovské výsadní postavení ztratilo. To je problém, pod kterým už Kain zabil svého mladšího bratra Ábela. To je známá problematika. Ale těžko jí rozumí rodiče, když sami nebyli prvorození. Těžko se vciťují do katastrofy, která se prvorozenému přihodila. Přečtěte si moji knížku o prvorozených.
Mnohdy potřebujete poradu, potřebujete zavést PO. Možná je to dokonce jiné téma, než si rodiče myslí. Máme tady ve Veselí na Moravě paní doktorku Pospíšilovou , která je učební terapeutka pevného objetí. Taky jedna z důležitých pomocníků.

Dotaz posluchače: Jde aplikovat PO u dětí, které mají problém s drogami?

Když se dítě dostalo na drogy je už pubertující. Něco ztratilo v jistotách dítěte. Proč se musí obluzovat a omamovat drogami? Tam se skutečně musí jít k odborníkovi, který se podívá na příčiny.


Děkuji vám za rozhovor.

 Přepis rozhovoru s J. Prekopovou na rádiu Proglas v cyklu Kafemlýnek, 29.4. 2006 

www.proglas.cz/audioarchiv.html

Dobrý den, paní Prekopová. Můžete posluchačům krátce říci, kde jste působila a čím se zabýváte?

Vystudovala jsem psychologii a pedagogiku v tehdejším Československu a 36 let působím v Německu. Tam mám své základní působiště, především ale rozšiřuji myšlenku pevného objetí (dále PO) po celém světě. Instituty podle J. Prekopové vznikají v Mexiku, Argentitě, Uruquai...
Smyslem PO není zrovna terapie, jde o bezpodmínečnou lásku. PO je jejím médiem, když se se konflikt nedaří slovně vyjádřit. Špatně se vyjadřuje třeba malým dětem. Čím je dítě menší, tím menší má schopnost slovního zpracování konflitku. A také staří lidé, intelektuálové, filologové, kteří ovládají dobře řeč, ale pokud je zachvátí velký smutek nebo vztek, nebo nějaký silný afekt, nejsou stavu to slovně vyjádřit. PO je velice dobrá přirozená životní forma. Když se dva drží v náručí, vše si vynaříkají, vypláčou a smíří se. To rozšiřuji po světě.

Musíme být dokonalí rodiče? Musíme vychovávat dokonale naše děti?

Pokud chtějí rodiče vychovávat dokonale, tak dělají největší „průšvih“. Když si předsevzou, že nesmí udělat chybu, jsou pak úzkostní a křečovití, kontrolují sama sebe a dítě. Chybí svoboda. Člověk musí vychovávat pokud možno svobodně, i s tím, že udělá nějakou chybu. Samozřejmě, že je dobře, že rodiče chtějí jen dobré, ale musí ve výchově dělat chyby! Tak je to naprogramováno samotným Stvořitelem. Hned po vyhození z ráje museli se ti dva první rodiče vydat na lopotnou cestu v potu tváře, jít do krizí. Ale v těch krizích rozpoznat chyby. Rozpoznat, co by bylo dobré. To se pozná pouze v konfrontaci se zlem. Teprve až udělám chybu, jsem si vědoma toho, co jsem měla udělat lepšího. Kdyby člověk dělal vše jenom rozumově, pořád se kontroloval, vznikne hlavová výchova, které chybí srdce.
Já bych byla teď, v 77 letech, dokonalá mladá maminka. To je absurdum, že? Dneska vím, jaké chyby se nemají dělat a co je dobré. Dnes bych to svedla. A tak se ptám, proč Bůh dopustil, že děti mají mladé rodiče, kteří jsou nezkušení a kteří pokládají své děti za pokusné králíčky? Zvláště první dítě, u něj rodiče udělají mnoho chyb. Proč to tak musí být?! Mám na to odpověď. Je to proto, aby se dítě naučilo bezpodmínečně milovat. A netoliko za dobrých podmínek, ale i za zlých podmínek. Rodiče musí dělat chyby. Dítě se na tom, že rodiče udělali chyby, že mu ukřivdili, učí i přesto je milovat a být milován.

S tím souvisí i první dotaz. Kterou největší chybu může rodič udělat? Chybu, která má dalekosáhlé důsledky v pozdějším životě?

Největší chybou je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál. Některé děti mají to štěstí, že jsou třeba milovány babičkou, sousedkou nebo učitelkou, ale to už jsou okliky. Původně je Bohem myšleno, že dítě dostane lásku už v lůně maminky. Čili maminka je ta první, která lásku dítěti dává. Tatínek taky, ale ten přistupuje v daru lásky až o něco později.

V jakých situacích lze používat PO? Lze i v běžných denních situacích, když se dítě vzteká, že třeba jdeme jinam, než chce ono, vyhrabuje květináč, pouští sporák a jiné zásadnější věci?

Když poslouchám tyhle „poruchy chování“, myslím, že se jedná o dítě v období vzdoru. To není pubertující dítě. Je to dítě, které provokuje, které vzdoruje, které dělá přesně opak toho, co se po něm chce. A tady, když si nedá říct, opravdu potřebuje PO. Když si dá říct, nechá sporák v klidu a přestane se ho dotýkat, je to v pořádku. Ale pokud to dělá i nadále, tak je v podstatě jediná dobrá možnost. Dítě se vezme do náruče, ale ne proto, aby se ukonejšilo, aby se odvedla pozornost. To ne! Musí vědět, že máma má taky vztek a že máma se hněvá. Maminka mu to musí říct, od srdce k srdci a tváří v tvář. „To mě vzteká, když mě neposloucháš!! A když máš takový vztek, že děláš opak toho, co od tebe chci. Tak to vykřič u mě v náručí. Vztekej se a řekni: Já mám na tebe vztek, mámo.“ Během PO se musí dítěti dát návod, jak může svůj vztek vyjádřit. Ne těmito destruktivními činy a provokacemi. Musí dostat příležitost vztek vyjádřit a dostat zpětnou vazbu od maminky – „tak ten vztek vykřič a já tě podržím tak dlouho, až nám bude oběma dobře“.
Tahle emoční konfrontace je zcela přirozená cesta k tomu, aby dítě bylo svobodné pro citové projevy, ale aby současně uznalo i hranici, kterou nesmí překročit. Nesmí bít, maminka ho nesmí bít. Na to potřebuje tvář. Ve tváři máme média ke konfrontaci citů. Tam je mimika, tam je hlas, v hlase je křik nebo pláč nebo slova. Oční kontakt, čili obličej je jediná vysílačka, která vysílá, ale taky přijímá. Protože dítě se také dívá mamince do tváře a vidí, jak je maminka smutná, nebo jak maminka má vztek, nebo jak ho má maminka i přesto ráda. Jedině tohle je možnost, jak se vcítit, to je cvičení empatie.

Tohle cvičení dělají přirozeným způsobem všechny přírodní národy, které ještě nejsou infikovány technikou a izolací, kde dítě je nošeno v šátku. Tím, že je nošeno v šátku, je mu zabráněno v útěku od maminky. Ale taky maminka ho nemůže poslat někam do pokojíku a zavřít za ním dveře. Maminka na severním pólu, eskymačka, ho musí podržet v šátku, v kožešinách na srdci, i když dítě zlobí. Řekne mu: „Ty mě nekousej! To mě bolí!“ Ale podrží dítě dál. Děti nejsou trestány odnětím lásky. Trest odnětí lásky je pro dítě strašný trest. Samozřejmě, že každé dítě zmlkne nebo dostane strach, že není milováno, když je trestáno vyhozením za dveře. Pro největší zločince je vždycky učena samovazba. Čím delší samovazba, tím víc ho donutí přizpůsobit se tomu, kdo ho trestá. Jsem zcela proti tomuto trestu.

Mám osobní zkušenost s PO. Mám teď dítě 3leté, které se dostalo do období vzteku. Ve dvou letech jsme to překonali. Ale teď ve 3 letech ji držím, když se vzteká, a vzteká se hodně. Už jsme vyzkoušeli všechno a vůbec nic nefunguje. Držíme ji, ale dcerka nepřejde do kladné emoce, vzteká se a nemá to vůbec konec. Trvá to 20 minut, půl hodiny, hodinu. Skončí to tím, že řekne, já už si chci jít hrát.

Mě by zajímalo, jak na ni reagujete, když má vztek? Co jí říkáte, jakou odpověď jí dáváte v objetí?

Většinou, říkám, vidíš, jak se zlobíš, to nevadí, jak se zlobíš. To vydržíme, to přežijeme.....

Tak to ona právě cítí, že nenarazila! Když to takhle rozmělníte. To je rozum, hlava říká, já ti rozumím, máš vztek, to zas přejde. Ona nenarazila na odpor. Tam se jí musí emočně říct: „Já mám vztek, když ty más vztek. Nebo já mám vztek, když jsi někoho bila, nebo když shazuješ věci ze stolu. To mě vzteká, podívej se na mě!“ A takhle ji chytnout za hlavu. Říct: „podívej se na mě, jaký já mám vztek a jak mě to zlobí, když to děláš!“ Na to ona čeká. To je určitě temperamentní dítě, které čeká pravdu. Když se do toho jde jenom s tím - ono to zas přejde, jenom se vykřič - tak to dítě chápe jako „já jsem tě ještě nedosáhla mámo“. Dítě potřebuje vědět, že i máma je na dně svého hněvu, ale že ji má i přesto ráda. „Jsem na tebe vzteklá, ale mám tě přese všechno ráda.“

Ale já nebývám vzteklá ....

Ale to právě musíte být! To ona čeká! To je temperamentí dítě, které chce emoce skutečně, opravdově prožít. To se nedá říct jenom tak s úsměvem - já mám taky vztek. Platí tu biblické „ vaše řeč budiž ano- ano a ne – ne. Všechno mezi tím je špatné.“ V tom ano-ano je láska a ne- ne je vztek. Musí tam být hranice polarity. Jako den a noc, strach a odvaha, výdech a vdech, hněv a láska.Tahle polarita je nejdůležitějí soukolí, ve kterém proudí energie. Ale netoliko toto, děti potřebují jistotu, potřebují vědět - toto je černé a toto bílé. Tady je vina a tady odpuštění. Tady je hněv a tady je láska. To vlastně potřebuje každý. Je to způsob, jakým rozeznáváme hodnoty. Dítě musí rozeznávat, tohle je dobré a tohle je zlé. Ale nic mezi tím, něco jako - ono to nějak přejde, bude dobře. To není ani ryba ani rak. To je pak špatně člověku. I dítěti se dělá špatně, to je skoro „na blití“, musím říct. Když maminka, řekne (slabým, plačtivým hlasem): „tak to mě pěkně biješ, tak čím jsem si zasloužila, že do mě takhle pereš. Co s tebou je Honzíčku?“ Vyklouzne z toho soukolí, a to je špatně. Je ještě jedno místo v Bibli svaté, v Janově evangeliu: „Říká Bůh člověku. Prohlédl jsem tvoje dílo, protože jsi nebyl ani oheň ani voda, vyvrhnu tě z vlastních úst.“ Já tě nechci, když tady kloužeš někde mezi, nerozeznáváš pravdu. Ta se dá rozeznat pouze v dialektice, v protikladu. Vzpomenu si ještě na Horníčka. Horníček ve svých Hovorech H, které dělával, citoval Shakespearova Hamleta – „Doba vymknutá z klubů, šílí.“ Ty klouby jsou dva – ano a ne. A když se vymkne z těchto koubů, energie se rozmělňuje a to je špatně. Šílí. Z toho děti „blbnou“ a jsou i psychopatické, zlé, agresivní. Když nedostanou pravdu.

Dotaz posluchače: Když jsem držela vztekající se dcerku v pevném obětí, zarazilo mě, že hrozně křičela a volala „mami, pomoc“. Po nějakém čase se uklidnila a usnula. Patří k tomu i ten hrozný křik? Ostatní sourozenci bývají zděšení, i když se snažím být s malou jinde. Jak mohu něco takového dělat třeba na ulici, vždyť by to vypadalo jako trápení dětí? Jak správně, v jaké poloze mám dítě držet?

Nejdřív bych řekla, pokud má někdo tolik otázek, měl by se obrátit na nějakého českého terapeuta PO. Děláme v České republice školení, je zde mnoho už vyškolených terapetů, kteří mohou poradit. A zvlášť Brno, to je pevnost PO. Tady je dobré obrátit se na Petru Škrdlíkovou v Centru pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, Brno. V Praze máme hlavu celého českého hnutí PO, pana doktora Jaroslava Šturmu, v dětském centru Paprsek. V Hradci Králové jsou manželé Noskovi, psychiatři, kteří se u mě vyškolili. Už zde existuje síť lidí, na které je možno se obrátit.
To, na co se mě tahle maminka ptá, to chce celý víkendový workshop, abych na to odpověděla. Záleží na stáří dítěte. Například v pubertě se vlastně už nemá ani vychovávat. Výchova musí proběhnout do doby, než puberta nastane. A už se ani nedotýkat, protože pubertující reaguje alergicky na dotek. A PO už raději vůbec ne. Jenom když je velká krize, řekněme například chce spáchat sebevraždu. Tak se musí podržet, aby smutek a problém vyříkal a vyplakal a aby dostal zase chuť k životu.
Zřejmě se v tomto dotazu nejedná o pubertující. Jen to ukazuji jako příklad, že PO nelze vždy dělat stejně.
Pokud se jedná o dítě v období vzdoru, vždycky se na ně nemusí reagovat pevným objetím. Když má dítě zlost samo na sebe, což mívá často, když se mu třeba nepodaří něco, je dobré, ať si problém zpracuje samo. Musíme při tom myslet na tuhle věc: To je moje největší jistota. V každé výchově, při každém výchovném konání by si měli rodiče říct, jak bude v působit v budoucnu. Jak se dítěti vryje do mozku. Jaký základní postoj dítě vyvine, když na ně takhle reaguju. Musíme myslet na to, že dítě jednou v budoucnosti přijde do vlastních konfliktů ve vlastním manželství, na pracovišti... A není tady vždycky nějaká maminka, která ho těší a utírá slzčiky. Dítě se musí od malinka učit, že problém, který má samo se sebou, zpracuje vlastní silou. Čili když se dítě vzteká, protože se mu nepodařilo vylézt třeba na okenní desku, nebo se mu zřítila věž z kamínků, tak ať to vypláče samo. Ale když má dítě zlost na maminku nebo na tatínka, má se mu dát příležitost konflikt slušným, lidským, důstojným způsobem vyjádřit. Ne zavřít do sklepa. Když se dítě vyhodí do jiného pokoje, zavře do sklepa, dává se mu tím najevo „Já tě nemiluju bezpodmínečně. Já tě miluju jenom, když se chováš slušně. Dítě se nemůže spolehnout na lásku, bere se mu důvěra v lásku. To je nejstrašnější trest. To snad je facka lepší, i když jsem proti fackám, když se láska hned potom obnoví. Než vyhození od sebe, než vydědění z mé náruče - já tě takhle nemám ráda. Dítě nemůže být nikdy jaksepatří volné. Tam se hřeší proti Bohu.
Já doufám, že máme všichni Boha. To je má víra, to je mé vědění. Troufám si říct, že Bůh je milosrdný a že mě má rád, přesto, že jsem zhřešila. Teď zrovna ve velikonočním období poukazuju na to, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání se zjevil hříšníci, zjevil se Magdaléně. Nezjevil se ctnostným ženám, které nikdy neudělaly falešný krok. Právě hříšnici, aby nám dal znamení jeho nejvyššího milosrdenství. Čili rodiče musí následovat Krista, to jsou stopy Ježišovy, když hříšníka vezmu na milost. Ne když ho vyhodím, ale když mu dám najevo: Tys udělal chybu, to mě mrzí, to mě bolí, ale já přesto tě mám ráda. Tam se ani nesmí říct: „běda ti, jestli to ještě jednou uděláš!“. Dítě k tomu tíhne, chce se dopracovat pravdy, provokuje, až pravdu dostane. Musí se říct: „já vím, že to zase budeš dělat, k tomu tíhneš, já tě přesto miluju. Ale musíš vědět, že mě to mrzí, že mám o tebe strach.“
Tedy dítě v období vzdoru má nahuštěnou potřebu tuhle pravdu získat. Hledá i samo sebe, chce vědět JÁ. JÁ jsem to udělal a TY se zlobíš. Do té doby nemá dítě vědomí svého já, i já v řečovém vývoji přijde právě v této době. Chce vědět co je dobré a co je zlé. Chce vyzkoušet sílu v ručičkách a bije, ale musí vědět, kde je bití špatné a kde je dobré. Může bít do míče, může bít do matrace, ale nesmí být do sourozenců, nesmí bít do matky. Chraň bože.

Dotaz posluchače: Paní doktorko, hovořila jste zde o Bohu, o lásce. Ale přeci jen Bible nám říká, že i Bůh věčně zatrací. Tak jak si vysvětlit Boží lásku, pro koho tam planou pekelné plameny?

Obrazy z Bible jsou spíše symbolické. Nepochybuju o tom. Třeba Hitler nebo Stalin – nevidím je v Očistci, vidím je v těch pekelných plamenech. Ale nepřísluší mi to soudit. Ale skutečně si myslím, že když se někdo tak provinil a nechtěl se obrátit a nevyužil příležitosti k obrácení, tak že ho Bůh zavrne. Tak se to píše. Já to tedy musím akceptovat, ale nepřísluší mně k tomu zaujmout stanovisko.
Pokládám mámu, tátu, babičku, dědečka, manžela a děti, moje bližní, za lidi, kteří mají možnost, naději se vyvinout dobrým směrem. Musí se jim příležitost k nápravě dát. Ale musí vědět, co bylo špatné, co nechci. Ale když dítě zatratím, jako se to píše v Písmu, dítě je ztracené. Když mu řeknu: „já tě TAKHLE nemám rád. Skončil jsem s tebou.“ Tak dítě nemá vůbec naději se vyvíjet. Odcizí se rodičům. Tam Bibli nemůžeme následovat. On to taky neříká Kristus. Kristus přinesl Novýn zákon, naději milovat sebe jako bližního, bezpodmínečně. Za všech špatných podmínek.

Mohou PO používat i manželé mezi sebou v konfliktech?

ANO, tam se musí začinat! Nezačínat u dětí, ty jsou výslednicí manželského vztahu. Děti se musí dívat jak rodiče, když mají konflikt (který se ale hodí pro dětské ucho, kterému dítě rozumí) se mezi sebou podrží, alespoň za ruce, podívají se tváří v tvář a řeknou si vzájemně, co mě zlobí a co mě hněvá a co mě bolí. Smíří se v tomtéž náručí. Říká se než slunce zapadne. Konflikt se nesmí táhnout dlouho, trápí to děti. Kolínská univerzita v Německu dělala výzkum o straších dítěte. A zjistili, že třetina německých dětí trpí masivními strachy, které jim nedovolí koncentrovat se netoliko na učení ale i na hru. Snažili se zjistit příčiny strachů. Jedná se o strachy, že ztratí rodiče. Že rodiče od sebe odejdou, že maminka odejde, že tatínek odejde. Tento strach ztratit rodinu je největším strachem dítěte. Čili rodiče musí dítěti ukázat, že konflitky samozřejmě mají, nejsou vždy jednoho mínění, ale starají se o to, aby se usmířili. A to je úkol celého PO.
Ono to totiž nejde jinak, protože když nás zachvátí hněv, instinktivně člověk tíhne k útoku a útěku. Hlavně útok a pak útěk od sebe. O tom nerozhoduje lidský rozum, ale instinkty. Ty jsou nám společné se všemi zvířaty. Člověk je má v nejnižší části svého mozku. Upozorňuji zde na encykliku našeho Benedikta XVI. na téma láska. Nádherný spis. Zdůrazňuje roli vůle. A vůle nejsou tyhle instinkty. Vůle je rozum, vůle je svědomí, vůle je zodpovědnost. Musím si říct, že i kdybych dítě v té chvíli nejraději vyhodila do jeho pokojíku, zapráskla za ním dveře a zamkla, já tě CHCI přesto přese všechno milovat. Přes to, že nejradši bych šla od tebe, přesto, že někdy si říkám, proč jsem tě porodila. Měla jsem to zapotřebí? Nechci tě ani vidět. Tam si říct „NE, JÁ TĚ CHCI MILOVAT. Já se na tebe takhle podívám, vezmu tě do náruče a řeknu, jak se mně s tebou daří. Ale ty mně to musíš říct taky. Musíme se usmířit pravdivě co možná nejdříve.“ Obnovit lásku. Obnova lásky je skutečně věc vůle. Tam, kde láska padla do propasti.

Dotaz posluchače: Jak přistupovak k 15-ti letému synovi, který je hodně úzkostlivý, neumí se prosadit? A druhý: Dcera, 13 let, opakovaně nenosí tíllko, chce mít holé břicho i když je venku mráz. Mám trvat na svém?

Ó jéje, to jsou otázky.
V této otázce jsou dvě oblasti. Nejdříve bych k tomu tílku řekla. Dceři se to nedá zapovědět, protože pak to stejně udělá za zády rodičů. Dítě potřebuje v pubertě svobodu pro své pubertální experimenty a své vlastní cesty, ale taky potřebuje vědět, že narazilo. Potřebuje skutečně vědět hranici u rodičů. Rodiče mu musí říct: „já mám strach, že se nachladíš, že budeš nemocná. Já mám o tebe strach. Radši bych byla, kdyby jsi to břicho zahalila. A i když to přesto neuděláš, tak to strpím. Ale ty musíš vědět, že mě to bolí.“ Dítě to potřebuje vědět. Taky se mu nemůže zapovědět třeba tetování. Když se mu zapoví, udělá dítě v pubertě přesný opak. Když dceři zapovím mít holé břicho, tak právě zvedne to tílko ještě výš. Je lepší, když se dítě už radši nevychovává, aby se neprovokovalo k negaci.
Úzkostný chlapec by se měl cvičit být s kamarády. Poslat ho do spolků, jako skauti, tělocvičné jednoty, fotbalové mužstvo, ministranti. Poslat ho tam, kde se vycvičí v konforntaci s vrstevníky. Musela bych se do té rodiny podívat, proč je ta úzkostný. Mohou to být všelijaké důvody.

Dotaz posluchače: Co mám dělat, 3 a půl leté dítě hodně žaluje. Na všechny na tátu i na kamarády.

Potřebovala bych vědět něco víc o začlenění tohoto dítěte. Proč má zapotřebí žalovat? Žalovat je strašné. Když se dítě učí žalovat, tak se vlastně vychovává k donášení, k mobingu. Nemělo by se to dítěti vůbec trpět. Žalovat je nepřímá agrese. Dítě člověka, na kterého má zlost, neosloví přímo, ale takhle žaluje. Hledá okliku, hledá útočníky. Ne já sám, ale hledám někoho jiného, který je mocnější a který to udělá. Já se potom dívám, škodolibě, jak pod tím trpíš. Nemá se to trpět, je to skutečně zkáza charakteru. Když dítě takhle žaluje, má asi potřebu uplatnit samo sebe. Že se cítí důležité, že zosnovalo takové konfrontace mezi lidmi. Možná má málo příležitostí uplatnit se jinak. Mělo by se chválit, že něco postavilo, že něco dokázalo a pomohlo v kuchyni....

Dotaz posluchače: Jaký je rozdíl mezi bezpodmínečnou láskou, o které jsme tady hovořili, a mezi láskou, která všechno dovolí, mezi láskou opičí?

Opičí láska neuznává špatné podmínky. Bezpodmínečná láska znamená já tě miluju netoliko za dobrých, ale i za zlých podmínek. A musím si být vědoma toho, co mě zlobí a dítěti to říct. Tak dostane jednoznačně hranice mezi dobrem a zlem. Kdežto opičí láska miluje, miluje, miluje, snáší zlé. Maminka se nechá bít, všechno dává a nestará se. Musí taky něco brát. Dítě se musí naučit netoliko brát, ale i dávat. V opičí lásce dostane dítě absolutní svobodu pro všechno a je jenom rozmazlováno. Všechno je dovolováno. To vede děti do zkázy.
Otázkou je, jak se vychovává agrese u dětí. Děti mají právo na agresi. Musí se dokonce mezi sebou poprat, aby vnímaly pořadí v sourozenecké řadě. Starší dítě musí vědět, já jsem nejstarší, mám povinnosti a mám práva. Nejmladší dítě nemá žádné povinnosti, ale taky nemá tolik práv. Tuhle spravedlnost v sourozenecké řadě nemohou děti mezi sebou ještě slovně vykonzultovat. Používají na to tělesnou sílu. Děti se mezi sebou můžou poprat, ale podle jistých fairplay pravidel. Musí mít pravidla slušnosti. A ta jim může nejlépe zprostředkovat tatínek. Protože tatínci totiž, na rozdíl od maminek, mají svoje struktury, schémata. Dovolí si agresivní hry jako fotbal nebo box, mají pro to přesná pravidla. Tatínek by měl, zvlášť synům, zprostředkovat pravidla, za kterých se mohou bít. Tento trénink musí skutečně přebrat tatínek jako expert na tělesnou agresivitu. Maminka má úplně jinou agresivitu - mluví, mluví mluví. Nemá tu jistou mužskou disciplinovanost pro pořádky. Maminky, poproste vaše manžele, ať se ujmou vašich synů a ať jim ta pravidla dají. Například jedno takové pravidlo je, že nejstarší nenapadá mladšího sourozence, ale brání se, když je napaden. Nebo že se mohou prát, ale ne v blízkosti maminky. Mamince po tom nic není, proč máte na sebe vztek. Když se chcete poprat, jděte na zahradu, na dvůr. Ale já chráním maminku před zbytečnými problémy, musí říct tatínek.

Dotaz posluchače: Náš nejstarší syn má problém se svou mladší sestrou. Neustále ji slovně napadá, dráždí ji, má na ni narážky. Snažíme se to neustále řešit, zkoušela jsem na něm i PO, ale bylo mu to nepříjemné. Má 12 let, tak nevím,jestli to bylo zrovna vhodné.

To už tak začíná puberta, tam už je dítě alergické na dotek. Ale to PO asi není až ta největší pomoc. Musela bych vědět něco víc. On se asi snaží sestře ukázat, že je ten starší. Hlavně by měl dostat právo na své místo v sourozenecké řadě. Musí od rodičů dostat jistotu – já jsem ten první. Musí mít i výsady, třeba může jít spát později než mladší sestra, nebo se může podívat navíc na jeden film. Musí dostat svá práva. A já mám pocit, že si musí za ta práva bojovat, že mu nejsou dána. To je normální sourozenecká problematika. Prvorozené dítě se dostalo do konfliktu sama se sebou, s rodinou. Bylo totiž nejdříve jedináček a potom své jedináčkovské výsadní postavení ztratilo. To je problém, pod kterým už Kain zabil svého mladšího bratra Ábela. To je známá problematika. Ale těžko jí rozumí rodiče, když sami nebyli prvorození. Těžko se vciťují do katastrofy, která se prvorozenému přihodila. Přečtěte si moji knížku o prvorozených.
Mnohdy potřebujete poradu, potřebujete zavést PO. Možná je to dokonce jiné téma, než si rodiče myslí. Máme tady ve Veselí na Moravě paní doktorku Pospíšilovou , která je učební terapeutka pevného objetí. Taky jedna z důležitých pomocníků.

Dotaz posluchače: Jde aplikovat PO u dětí, které mají problém s drogami?

Když se dítě dostalo na drogy je už pubertující. Něco ztratilo v jistotách dítěte. Proč se musí obluzovat a omamovat drogami? Tam se skutečně musí jít k odborníkovi, který se podívá na příčiny.


Děkuji vám za rozhovor.

 Vytiskout