Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   27. května 2017
  
  
           
 Přednáška J. Prekopové Minimalizovat  

Krácený přepis přednášky Jiřiny Prekopové pro rodičovskou veřejnost - 3.4. 2006, Brno

(in: Masopustová, Lacinová, Škrdlíková (eds.): Úspěšný život s LMD: elektronický sborník příspěvků a prezentací, Brno, FSS MU, 2006) 

O lásce

Láska dělá člověka lidským, ne věda, tu dokáže dělat skoro i počítač. Ale láska. Během studia psychologie se donedávna studenti nesetkali s pojmem láska, ač je to to nejdůležitější, co dělá člověka člověkem. V celé encyklopedii německé pedagogiky možná dodnes slovo láska chybí. Čím vědečtější hlava, tím méně srdce. Láska se nedá příliš vypočítat, ani nijak podložit. Láska je zkrátka nedefinovatelná, ještě nikomu se nepodařilo definici lásky vymyslet. O to se pokoušeli mnozí filozofové, teologové a básníci. Láska je prostě láska. Láska je.

Řekněme si něco o původu lásky. Mluvím ráda o Bohu a pokud jste ateisté, můžete přemýšlet o moudrosti přírody nebo o moudrosti evoluce... Osobně nejen, že věřím v "nejvyšší inteligenci", která nás stvořila, která evoluci stvořila, ale já to i vím. Víra je pro mě ještě málo. Já vím, že to tak je, když se dívám na zákonitosti toho, jak láska vznikla, ale i jak se obnovuje, když se dívám na podmínky, které láska dostala. Při takovém přemýšlení nemohu minout Stvořitele ve vesmíru.

Vše začalo nějakou ideou. Musím skutečně otevřít Písmo Svaté a citovat, jak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Obraz Boží tedy není rozhodně věda, myšlení nebo moc, člověk nemůže být vševědoucí a nemůže být všemohoucí, ale může milovat sebe a svého bližního jako se cítíme být milováni od Boha. Tedy když žijeme lásku takovou, jakou Bůh miloval nás, teprve jsme s ním v jednotě. Láska se podaří vždycky jenom mezi dvěma lidmi, ona se nepodaří, když člověk krouží sám okolo sebe.



O protikladech

Nejdříve byla stvořena dualita či polarita, dialektika chcete-li. Všechno je stvořeno v protikladu. Jako minus pól a plus pól. Mezi těmito protiklady proudí energie. Všechny energie tečou, všechny energie se pohybují, jak říkal starořecký filosof Herakleitos (Panta rhei = Vše plyne, nic není stálé...) I láska teče. A to první, co bylo stvořeno, bylo světlo a tma v protikladu. Mezitím teče pro nás náš životní rytmus, naše energie a čím víc je člověk se svou vlastní energií vetkán do těchto rytmů, o to klidnější a vyrovnanější je. Když v noci spím a nejsem aktivní, ve dne potom mohu být o to víc aktivnější, odpočatá, plná energie, tak se mi energeticky dobře daří. I elektrický proud musí mít tyto dva protiklady, jinak to nelze. To je základ, takový hardware v počítači.

Ale to je i JÁ a TY, mezi kterými proudí tato energie, jako mezi plus a minus pólem. To není nic nového. To je opravdu jen staré vědění, které ale moderní člověk ve své pýše a inteligenci zapomněl. Přemýšlíme-li tedy o lásce mezi dvěma lidmi, můžeme si představit dvě barvy, které známe ze silničního provozu. Na červenou stojíme, na zelenou jedeme. A když se pravidla dodrží, tak silniční provoz pěkně plyne a děje se bez nehod. A tak to taky funguje v lásce mezi nimi: já musím vědět, jak se tobě vede se mnou. Dívám se ti do obličeje, pozdravím tě ve dveřích, a když se na sebe podíváme a ty se na mě zasměješ, tak vidím, že máš opravdu radost. A to mě těší, že máš radost, a že se na mě díváš, jak se mi vede. V běžném životě v rodinných vztazích, ve vztahu mezi mužem a ženou nebo rodičem a dítětem, se musíme ve větší šíři a hloubce těchto zážitků na sebe dívat, jak se vlastně vede tobě se mnou, co to znamená, že se nechceš na mě podívat, nebo že se podíváš s opatrností. Dívej se taky ty na mě a uvidíš, jaký já mám zájem o tebe. Tady teče to vcítění a pochopení a jenom tak se uskuteční láska.



O vcítění

Láska se ovšem nemůže uskutečnit, když jenom JÁ jsem tady na světě a je mi úplně jedno co TY, když jenom okolo mě se točí svět. Stimuluji sám sebe počítačem a lahví alkoholu a počítám peníze. Jenom co mně patří a co JÁ chci a ne TY.V takovém egoismu se nemůže láska podařit. Láska je zakotvená všestranně do dvou protikladů a má se podařit v dobrých podmínkách, ale i ve špatných podmínkách. Netoliko v dobrých časech, ale i ve zlých časech. To se slibuje při svatebním obřadu snad všude na světě. V dobrém vydržet lásku je lehké, to dělá člověku radost a dokáže to každý sňatkový podvodník. Dokud jsme mladí, dokud tady není žádná tchyně nebo žádné dítě s hyperaktivitou a máme dost peněz a jsme zaměstnaní a máme úspěch. Až ve zlých časech, kdy je skutečně špatně, se teprve pozná láska na základě oběti, kterou ti dva nebo aspoň jeden z nich žijí. V dobrém i ve zlém. V nouzi poznáš přítele. Přítele nepoznáš v blahobytu. Ty ho nepotřebuješ, on nepotřebuje tebe, tam nepoznáš přítele, který se obětuje, řekněme v ruinách padajícího domu nebo když jsi v depresi, když prostě potřebuješ podporu, když se skutečně potřebuješ o někoho opřít, a myslím skutečně tělesně se opřít, netoliko duševně.

Aby se láska za všech podmínek mohla uskutečnit, musel Bůh vymyslet dva lidi, Adama a Evu. Ale on jim dal kameny na klopýtání hned od prvního okamžiku. Adam a Eva byli nejdřív v ráji. Tam ještě nebyly děti, tam ještě nezačalo lidstvo, tam byli jenom ti dva, kteří si tam v té harmonii ráje pěkně užívali, nebyly tam mrazy ani velká horka, tam bylo prostě rajské počasí a stromy, z kterých se mohlo jíst. Tam ale právě byla i ta nástraha, tam to začalo, stromem se zapovězeným ovocem. Tam bylo NE (jako minus pól), všechny ostatní stromy byly ANO (jako plus pól).



O mužích a ženách

A když o tom přemýšlím, vždycky znovu a znovu žasnu nad moudrostí Stvořitele, že oslovil Adama, nikoli Evu. Manuál na užívání ráje dostal prostě Adam. Eva u toho nebyla. Adam dostal pokyn, že ze všech stromů může jíst, jenom z jednoho jediného jíst nesmí, tam visí ovoce poznání dobra a zla. Jakmile sáhneš po tom ovoci, musel bys odejít z ráje, půjdeš pak cestou nouze, v potu tváře namáhavou stezkou, úzkou branou přes krize. A ty krize musíš zpracovat. To, co zničíš svou činorodostí, musíš pak obnovit. Bude to namáhavá cesta.

Jsem přesvědčena, že Adam by tato pravidla určitě dodržel. Neboť stvořením dostal muž jiné vlastnosti než žena. Ale v tom je právě ten zádrhel. Oni musejí narazit, protože si v jistých situacích vůbec nerozumějí. Žena je femininní a muž maskulinní. On je přímočarý, je precizní, tak jako jsou počítače. On se spolehne na čísla, na to zjevné, na silniční pravidla, on má struktury a schémata. On je bojovník, tíhne k útoku a k útěku, on je lovec, s jistými zbraněmi loví, za jistých podmínek, jistou zvěř. On taky chrání a obhajuje, netoliko útočí. Z výzkumu mozku se ví, že muž používá více levou hemisféru. On používá i pravou, ale převažuje výkonnost levé hemisféry. A ta má právě ony struktury využitelné pro technické myšlení. Co muž to slovo, a proto by Adam býval řekl: " Ty jsi tady šéf, já uznávám systemické pořádky zde v ráji. Tys to zde vymyslel, máš mou důvěru, nesáhnu po tom zapovězeném ovoci." Ale byla tam Eva. Zkrátka - co muž to slovo, co žena to slovník.

Muž a žena mají něco společného. Každý z nich má srdce, každý má mozek, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy, ale jak se pohybují a jak myslí, jak tím srdcem cítí, to je jiné u muže a jiné u ženy. A to je příčina mnoha nepochopení, hádek a myšlenek typu - jak jsem si tě mohl vzít, to je strašné, nejdřív to bylo tak pěkné, ale ty ses mi změnila. Mimo jiné, jeden z těch rozdílů mezi mužem a ženou je, že muž nechce, aby se žena změnila. On se do ní zamiloval jako do osmnáctileté krásné mladé ženy. Takovou si ji vzal s představou, že s ní chce mít děti, dům a hojnost, a tak to musí zůstat. A když se ona potom změní pod tíhou mateřství nebo pod emancipací, nebo ještě pod nějakým dalším vzděláváním, tak je muž velice překvapen a znepokojen. Muž nevydrží velké ztráty a negativní změny v životě, například úmrtí dítěte nebo manželky. On počítal s tím, že ho jeho žena přežije, bude ho opatrovat v nemoci či na smrtelné posteli a bude zalévat jeho hrob. A když ona zemře dřív, většina mužů se zhroutí. Mužský prostě není stvořen pro " jiné stavy". Pro jiné stavy je stvořena žena, která musí hormonálně, biologicky a biochemicky vynosit dítě, být těhotná, porodit je, kojit a odkojit, symbioticky se upnout na to dítě a pak ho propustit. Žena je skutečně daleko víc mobilizovaná pro tíhu života. Čili ona nemusí myslet tak přesně. Žena má výhody a nevýhody, že je taková a muž má výhody a nevýhody, že je takový.

Žena myslí víc oběma hemisférami, myslí dokonce víc tou pravou než tou levou, a ona je také víc spojuje. Jak to mám s tím mužským udělat v těch zlých časech, má mě rád, nemá mě rád? Ona nemyslí tak přesně, ale ona myslí celostně. Ona má taky lehčí postoj k víře, protože tam nemůže kvantifikovat. Žena chce muže změnit na rozdíl od muže, který nechce, aby se žena změnila. Ona má víc mateřských pudů než bojovných. Žena není voják, je matka a vychovatelka. Pozoruje, že její budoucí tchýni se nepodařilo jejího nastávajícího dobře vychovat, a tak si předsevezme, aniž by o tom mluvila, že ho změní. Omyl. Nezmění, on zůstane takový jaký je, a v tom už je ten zádrhel. Žena má víc propojení k části mozku zvanému limbický systém, kde jsou umístěny emoce a afekty, což také mimo jiné souvisí s mateřskými pudy. V Čechách máme přísloví, které praví, že muž je hlava v rodině a žena je krk, co s ní točí. Buď nenápadně nebo nápadně. Většinou nenápadně, protože když ta žena je skutečně žena jak má být, tak to její muž vůbec nepozná, protože je hormonálně přitahován její erotikou. Žena ovládá svody, svého muže prostě dokáže získat. Na to zapomínají emancipované ženy.



O rodičovství a výchově

Jenom tito dva lidé s těmi všemi rozdíly, které jsme právě zmínili, mohou zplodit dítě. Jinak to nelze. To je velká provokace ze strany Stvořitele, že se muž a žena musí mezi sebou dostat do takových velkých konfliktů. Teprve až se narodí dítě, teprve začne přihořívat. Protože on má jiný styl než ona. On by vychovával spíše vojensky: " Filípku, pojď sem! ", a Filípek ví, že táta volal, a jde k němu. To je mužský přístup. Kdežto žena chce dítě svádět, aby poslouchalo, stejně jak svádí svého muže, a řekne: " Filípku, neslyšels, že tě maminka volala? Tak slyšels nebo neslyšels? Tak přijdeš nebo nepřijdeš? " A Filípek potom buď přijde nebo nepřijde.

A oni si to mají za zlé, ti dva. On říká ženě: "Ty z něj děláš dítě s poruchami pozornosti, vždyť on trpí pod tím hlomozem. Já zavolám jednou, a to dítě přijde." Žena ale argumentuje: "A jsme snad v armádě, že řekneš přijď sem a on přijde? Vždyť s dětmi se přece musí zacházet jemně, musíš ho získat a motivovat, aby se nechalo přivinout." I v tom základním si ti dva nerozumějí, přesto ale spolu musí dítě vychovávat a musí táhnout za jeden provaz. Musí být jednotní. Oni dva, kteří si tak těžko porozumějí se musejí sjednotit. K tomuto sjednocení ovšem nedojde hlavou. Žena nepochopí, proč muž požadavky na dítě vyjadřuje takto, a muž nepochopí, proč žena to dělá takhle. Musejí to pochopit jedině srdcem. Jedině z lásky, z lásky k dítěti. Rodiče jsou velcí, dítě malé, rodiče dávají výchovu, dítě bere výchovu, rodiče dávají vzor, dítě bere vzor. Dítě očekává, že u rodičů je ANO u obou ANO, a NE je u obou NE. A když táta řekne ANO, máma s tím souhlasí, a taky řekne ANO. A když máma řekne NE, táta s tím souhlasí, přesto, že o tom není přesvědčený. Protože dítě to potřebuje pro klid svého srdce, proto, aby mohlo mít oba rodiče rádo, aby ti dva dělali kompromisy tam, kde nejsou jednotní.

Oni by měli být v neustálém rozhovoru ještě předtím, než dítě počnou. Měli by si říct, jak byl kdo z nich vychovávaný, co chtějí opakovat z toho, co sami zažili ve výchově, co chtějí dělat jinak. Podle kterých knížek nebo poraden by se chtěli řídit, podle kterých ne. A tak, jak se dítě vyvíjí, tak se musí neustále vyvíjet i rodiče, protože budou muset řešit, co mu dovolí v pubertě a co mu nedovolí. Do jaké míry se potom výchova omezí, aby se dítě zbytečně nerozčilovalo. Dítě odejde rádo z rodiny, když jsou rodiče v jednotě. Je zjištěno, že dítě ve věku adolescence si nedovolí pubertu, když rodiče jsou v rozchodu. Ono nechce situaci zhoršovat, nechce to dělat mámě těžší než to má s tátou anebo tátovi to nechce dělat těžší než to má s mámou. Děti se podvědomě vzdají své puberty, své vlastní revolty. Omezí vývoj své vůle a vývoj svého vzdoru. Dítě chce být jiné a má na to právo, aby bylo jiné. Hodně dětí trpí masivními strachy souvisejícími s rodiči. Děti mají strach o soudržnost rodičů, aby jeden z nich neodešel. Aby zůstali spolu. Při každém trochu zvýšeném slově a výhrůžce ze strany jednoho rodiče k druhému se dítě chvěje, protože vidí, kolik rodin je už rozvrácených. To nejpodstatnější, co děti potřebují, rodina, ve které se láska učí, i věrnost a obětavost, ta se jim právě rozpadá. A děti trpí pod těmito strachy. A odborníci to nevidí. Nejdřív řeší hyperaktivitu a dysfunkce v mozku. Mozek se vyvíjí na základě zkušenosti a já nepochybuji, že existují cerebrální dysfunkce, které určitý druh hyperaktivity způsobují, ale jsou neklidy, které mají emocionální původ. A na ty by se měli odborníci dívat především, protože ty se dají změnit. Dysfunkci nezměníme snadno, to trvá léta. Ale vztah se dá změnit z večera na ráno, tak, že se ti dva spojí zase mezi sebou v lásce.

A další provokace od Stvořitele je, že rodiče jsou mladí. Ono to dítě dostane nezkušené rodiče, mladé rodiče, kteří ještě nemají tu zkušenost a dělají mnoho chyb. Proč já nemám ve svých 77 letech dítě? Já bych byla perfektní máma. Já vím přesně, co to dítě všechno potřebuje, jak se vychovává. Proč to musí být mladí rodiče, proč to musí prvorození tak odnést, když ti mladí rodiče se na něm vlastně učí, jak se to dělá? Proč musí děti zažívat neprávo a omyly začátečníků? Dovolím si říct, že vím proč. Důvodem je bezpochyby to, aby se dítě učilo bezpodmínečné lásce, lásce za všech podmínek. Protože to znamená nejen za dobrých, ale i za zlých podmínek, musejí rodiče to zlo nějak způsobit na základě toho, že jsou tak mladí a nezkušení. Dítě zažívá krizi už při narození (porod sám o sobě je krize) a teď ještě ti nezkušení rodiče, kteří mají ta dvě rozdílná pohlaví a dostanou se jistě do svárů. Jak vidíme, je zabezpečeno, že člověk, aby vyvinul bezpodmínečnou lásku, musí tyto špatné podmínky přetrpět. To patří k životu. Ale ono je také zabezpečeno, aby se ta láska naučila. Přesto, že jsou těžké podmínky, přesto, že se rodiče dítěte dostanou do velkého sváru.



O hněvu

Láska má také svůj protiklad, a tímto protikladem je hněv. Řekněme hněv, i když často máme na mysli spíše nenávist. Muži říkají - já nenávidím, když chodíš v sobotu nakupovat a čekáš, že půjdu s tebou. Nedávno v Německu zkoumali, jak se vede manželům při doprovodu manželky při nákupech a měřili jim krevní tlak. A zjistilo se, že je tak vysoký jako u policistů při nejtěžším zásahu.

Nebo když se hněváme na dítě: - proč jsem to dítě chtěla? Protože jsem si myslela že puberta nepřijde a ona přišla. Jsou lidé, kteří se mají jenom rádi, žijí celý život v harmonii a nikdy neměli žádnou hádku. Žijí jenom v lásce. Slyšela jsem příběh o manželském páru, který právě slavil diamantovou svatbu. Bylo jim devadesát let, šedesát let byli spolu a neměli nikdy hádku. Celých šedesát let se nepohádali. A teď žádají o rozvod. A úředník se jich ptal, jestli se nespletli, neukvapili, jestli to musí být?zda to ještě vůbec stojí za to?A oni odpověděli: "Víte, my jsme celý život brali ohled na naše děti. Teď jsou ale už děti po smrti, tak my si můžeme dovolit svobodu." Hádka, to je skutečně sůl v polévce. Na sváru se tříbí láska. Já tě mám rád přesto, že často nakupuješ... Já tě mám přesto ráda. Chtění a vůle k lásce totiž také patří. Já tě sice momentálně nenávidím, ale přesto tě chci. Já naši lásku chci obnovit. A teprve potom je člověk vděčný, že lásku dostane. Že mě můj manžel snáší takovou, jaká jsem se vším všudy. Ale musíme se naučit hněv konfrontovat. Bez konfrontace to nelze.

Snad se nám to lépe podaří pochopit, když uvedu vlastní příklad. Já musím milovat sama sebe, nejen svého bližního. Musím milovat sama sebe, přesto, že se mi něco nelíbí. Přesto, že na sobě něco nenávidím. Útěk není nikdy řešení, i když je láska ochromená nebo zraněná. Neměla bych sama sebe klamat. Mohu spočinout sama v sobě a mít sama sebe ráda jenom tehdy, když se konfrontuji s tím, co nemám ráda, a řeknu si, že se přesto chci mít ráda. A to musím cvičit. To je těžké. Nezní to sice od srdce, ale nějak nuceně, ale to nevadí. Musím mít vůli se přesto milovat. To "chci" si máme říct i tam, kde mě manžel pořád kárá, jak kupříkladu jezdím autem. Když sedím za volantem a on sedí jako spolujezdec vedle mě a kárá mě. Tak si řeknu - já to nenávidím, ale já tě chci přesto přes všechno milovat. Nebo když tě dítě odhaluje jako neschopnou vychovatelku, zrovna když přijde babička na návštěvu. Řekneš si - proč jsem to dítě chtěla? Já tě nesnáším, ale chci tě přesto milovat takové jaké jsi i s tím temperamentem, který jsi dostal po babičce. K lásce nepatří jenom eros, ale taky vůle. Neboť kde je láska ohrožena, řekni si, já chci přes to přes všechno. Mou pevnou vůlí se překonám a přijmu tě takového, jaký jsi. Cesta je taková, že s tím, co mě hněvá, s tím se konfrontuji, protože chci lásku mezi námi obnovit. Tady je moje stanoviště, já se hněvám na tebe, já se hněvám sama na sebe. Já se hněvám na tebe, má matko, ale já chci lásku obnovit a tohle je cesta, která k tomu vede.


O zvířecích instinktech

Snad největší zádrhel ovšem jsou zvířecí instinkty v nás. Člověk má tentýž mozek, jaký mají krokodýli, lvi a tygři a cokoliv, co se pohybuje a je živé. V limbickém systému mozku člověka jsou skryty tyto instinkty k útoku a útěku. Není tam ani vůle, ani rozum. Tam jsou také mateřské pudy, jak má zvířecí matka mládě chránit, i jak má lidská matka své dítě chránit. Ona má navíc vůli ho chránit a zodpovědnost, rozum a inteligenci. Ale toto zvíře je v nás. A tam, kde zvíře v nás je silnější než rozumný člověk v nás, tíhneme k tomu, jednat jako zvíře.



Řešení konfliktů

Pokud konflikt není příliš velký, pak se ho podaří vyřešit následovně. Manžel mi například řekne: "Prosím tě, to mě hrozně štve, jak ty, když nakupuješ a pořád zkoušíš nové boty. Já už jsem myslel, že tyhle koupíš." On jí to řekl a ona může udělat nějaké opatření, třeba ty boty kupovat, když jde odpoledne z práce. Takto my můžeme lehce zvládnout malý konflikt, ve kterém máme ochotu si vyjít vstříc. Lásku v takovém případě nemusíme moc obnovovat. Ta je tady a my ji jenom udržujeme.

Pokud je platná naše hypotéza, že vše je v protikladu, pak má formulace miluji tě také svůj protiklad. Takový protikladem kupříkladu je, že mám na tebe velkou zlost, až z toho vidím rudě. A láska a chtění jsou najednou takhle malé. To je zajímavé. A hormony jsou rozvášněné a bují a překryjí rozumovou činnost. Znáte ty příklady. Člověk ztratí rozum. To se nám děje, když máme zlost a nenávist. Člověk potom tíhne buď k útoku nebo k útěku. To je výbava nás lidí, že ono zvíře v člověku je za jistých okolností silnější než rozum. A proto dnes jdeme při hádkách od sebe a můžeme si dovolit útěk, protože každý je nějak finančně i sociálně zajištěn. A církev je mírnější a příbuzenstvo už si zvyklo na mnoho rozvodů v rodině. Spíš to patří k dobrému tónu, že je člověk rozvedený. Dali jsme si povolení, že když si nerozumíme, jdeme od sebe. Máme každý svůj vlastní pokoj, svůj vlastní počítač a svou vlastní televizi a svoji vlastní ledničku nebo šuple se sladkostmi nebo oříšky. On každý nějak sám přežije. V tom blahobytu, ve kterém jsme.

Co tedy má člověk dělat? Ta jediná možnost je, že si řekne, že ještě s posledním zbytkem rozumu, který má, přesto, že ho všechno nutká k tomu, aby od druhého odešel, zůstane a vynaloží všechnu vůli a rozum k obnovení lásky. Není nic hroznějšího než nebýt přijatý, nebýt milován. Nebýt viděn, prostě nebýt potvrzen v existenci takový, jaký jsem. Tam si člověk musí říct, já nejsem krokodýl, nejdu pryč, nepožádám o rozvod, já tě dítě nevyhodím do druhého pokoje. Ve smyslu lásky a pro lásku se konfrontuji s tebou a řeknu ti, že mě to mrzí, a že mě to vzteká, když jsi takový. A i ty vyjádři, co kazí tvoji lásku ke mně. Proč jednáš takhle. Já se tady chci do tebe vcítit a chci, aby ses vcítil ty do mě, a když takto ty city vyplavíme a vnímáme je, tak se tady šíří láska. A proto jsi takový, a proto jsi hubatý, protože jsem tak zlá na tvého tatínka, proto jsi ty na mě tak hubatý, můj synu? Až tak je to láska za všech podmínek. Ale to se musí žít, o tom se nedá vypravovat. To se musí skutečně živoucně vnímat. Láska se musí žít i tělesně, netoliko duševně. Tělo patří ke spojení mezi mužem a ženou. Bez tělesného styku se nezplodí normální cestou dítě. A dítě musí být v těle matky, aby se normální cestou mohlo narodit. Ta tělesnost patří k životu. My nejsme jenom duše. Přes to, že má člověk mozek, ve kterém se tyto neurobiochemické procesy udávají a nutí ho k tomuto pudu zvířecímu, dostal člověk program, podle kterého se láska v prvních letech života cvičí.



O bezpodmínečném přijetí a pevném objetí jako životní formě

Dítě ústy Dostojevského říká své matce: "Miluj mě přesto, že jsem se pošpinil. Neboť kdybych byl bez poskvrny, milovali by mě všichni." To je láska. Právě s tou poskvrnou milovat je láska. Opravdu žasnu nad tím, jak je zabezpečeno moudrostí stvoření, aby se člověk v raném dětství tuto lásku učil. Tu lásku člověčenskou. Ne lásku zvířecí, ale přes to zvíře v nás lásku lidskou. Nejčasnější věk je ten nejvíce rozhodující, protože co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

V nejčasnějším období se opakovaná zkušenost zapisuje, vrývá do mozku. Co se do mozku vtiskne, to tam zůstane. A s tím bychom měli počítat. Láska začíná u mámy. U táty je láska stejně důležitá, ale začíná později. Sepětí začíná nejdřív v lůně matky a ne v lůně otce. Empatii zažívá dítě už v lůně maminky. Zvláště v posledních měsících těhotenství spolu pěstují vnímatelný dialog. Vnímají sluchem. Dítě ještě není slyšet, ale slyší maminku. Jsou v tělesném symbiotickém spolupohybu. Jak se pohybuje maminka, tak se pohybuje dítě, které se může na ten kmitočet spolehnout. Když maminka zametá, tak to jde zleva doprava, když maminka rozbaluje těsto na štrůdl, tak je to zepředu dozadu, a když maminka tluče máslo nebo šlehačku, dělá také jisté pravidelné pohyby. Na těchto případech je vidět, jak málo rytmu dostane dnešní dítě. Čím víc matka v těhotenství tělesně pracuje, tím víc se dítě pohybuje, což velmi prospívá vývoji mozku. Ale věnujme se emoční oblasti.

Přemýšlejme o prvních dvou až třech letech života, do kterých počítejme i těhotenství. Toto období je zabezpečeno pevným objetím. Pevné objetí je vlastně prapůvodní forma života pro vzdělání srdce. Pro vznik lásky. Nejdříve ho má dítě v lůně maminky, a potom přijde jako nedonošenec na svět. Podle výzkumů antropologů by mělo být dítě o dalších 10 až 12 měsíců v lůně matky. Těhotenství by tak trvalo 18 až 21 měsíců. Není možné, aby maminka tak dlouho dítě nosila, ale ono to není taky žádoucí, protože dítě má pokračovat všemi smysly ve spojení s maminkou. Oni do té doby jsou spojeni jenom v tom tělesném spojení, rytmicky uspořádaném. A to dítě slyší maminku, ale matka neslyší dítě. Ale oni se ještě nevidí, pokud se nejde na ultrazvuk. Za normálních okolností se nevidí, ona ho jenom cítí. A láska se cítí, láska se nevidí. To cítění, dotek, ten mají oba dva, ale aby dítě přišlo do bohatství všech smyslů a mohlo mámu vnímat a cítit se pochopeno, cítit se porozuměno, tak přijde předčasně na svět. To není chyba v programu, to je záměr.

Ono je to dítě při narození vlastně nejubožejší, nejméně samostatné mládě ze všech mláďat. Všechny krávy a všechna štěňata, koťata, telata a hříbata přijdou na svět zralejší. Lidské dítě je úplně závislé na pomoci. A to miminko ještě s pupeční šňůrou, která není přestřihnutá, ale ještě pulzuje, ještě nekoupané, je položeno mamince na srdce a ono se napojí na tutéž symbiózu, kterou mělo v lůně maminky. A to, co mělo pod srdcem maminky, to má teď na srdci maminky a slyší zase známý rytmus maminčina srdce. Jak maminka dýchá, tak se dítě zase pohybuje, jak bylo celou tu dobu zvyklé v jejím lůně. Ono cítí ty stejné pohyby jako a slyší její hlas. A maminka instinktivně opakuje všechny hlásky, všechny hlasové projevy dítěte. To dítě je v šoku, protože všechno je jiné. Ale uklidní se, když je položeno na srdce matky a může se napojit na všechna ta pradůvěrná vnímání, na ten rytmus a na známý hlas maminky. A maminka jde s hlasem o oktávu výš, přibližuje se výšce hlasu dítěte a opakuje všechno po dítěti. I když to dítě zakašle nebo zívne. Dítě samo najde prsní bradavku, pije a mlaská a maminka mlaská taky. Dítě se dostane do stálého dialogu, ve kterém maminka zrcadlí jeho pocity, jeho vjemy. A dítě se cítí porozuměno a v této empatii by mělo dítě setrvat přinejmenším první rok života. Ten rok života, to je takové prodloužené těhotenství, čas, v němž by dítě mělo být ještě nošeno. Čili těch 10 až 12 měsíců, když je dítě chováno v šátku v náručí maminky, má neustálou možnost tohoto dosycení a vnímání empatie.

Další zabezpečení ze strany stvoření je, že člověk dostal rovněž jako opice příslušenství k biologickému typu hnízdonošů. Pojem hnízdonoš vymyslel pan profesor Matějček. Dítě lidské má tutéž potřebu jako malá opička, být drženo maminkou. Opička se drží na srsti mámy, což dítě dělat nemůže, ale drží se alespoň na jejích vlasech, na jejich šatech nebo korálkách. Dítě je nošeno, a ta potřeba nošení je přibližně do 2 až 3 let života. Aby tato biologická potřeba byla naplněna dokonale, mělo by být dítě nošeno skutečně až do začátku období dětského vzdoru. V tomto období totiž dítě vyvíjí vědomí vlastní identity. Já chci dělat přesně to, co maminka, já chci taky míchat to těsto a já chci sedět na velkém záchodě a já chci spláchnout sám a nechci sedět na malém nočníčku...

Dítě bylo spjato a teď se začíná odpoutávat. To jsem já a to jsi ty a když se otočím, tak vím, že ty tady ještě pořád jsi, mámo. Permanence toho vědomí, že ty existuješ i když tě nevidím, je stále zralejší a dítě pěstuje vlastní vůli. Potom začíná duševně kombinovat souvislosti. Dítě zkombinuje například souvislost mezi shozením něčeho ze stolu a reakci matka, která se otočí. Dítě tedy začíná kombinovat řešení k problémovým situacím. A tyto dvě základní potřeby trvají celý život. Všichni máme potřebu sepětí. Teď ne s mámou, ale řekněme s manželem, s manželkou. Potřeba sepětí s vlastními dětmi. Když děti odrostou, tak máme potom potřebu sepětí s Bohem. A potřeba odpoutání, nejdříve od dítěte, pak od manžela a nakonec i od života. Tyto základní potřeby určují, jak se člověku povede vlastní identita, jak se mu povede schopnost spojit se s jinými, jak se mu podaří milovat toho druhého. Jak se mu podaří důvěra v sebe sama. A podaří se mu, pokud tu důvěru dítě dostane od rodičů, hlavně od maminky, která ho nejdřív nosí a dítě se může spolehnout, že ta maminka vždycky reaguje očekávaným způsobem, že ho potěší když má bolest, že když má strach, reaguje na něho nějak. A když udělalo něco zlého, tak ta maminka řekne, takhle ne, ale já tě mám přesto ráda. Že se může spolehnout na tu lásku za všech okolností.


Pevné objetí - o vyjadřování emocí

K lásce tedy patří hněv a stojíme-li o to, aby se naše děti naučily lásku dobře žít, konfrontujme sami svoje emoce správným způsobem. Má-li tedy dítě hněv, nechť není za to trestáno, ale naopak, maminka ať ho chválí, že správně vyjadřuje zlost. Ne bitím a kousáním, tedy tělesnou agresí, ale hlasem. Pohledem z očí do očí, tváří v tvář, protože tam máme média pro vnímání citů a projev citů. Tady máme hlas. V hlase máme křik nebo pláč nebo nadávky, ty se ale tady nesmějí užívat. Ale vyjádřit zlost na druhého, to dítě může. A já dokonce dávám na to návod: Ty můžeš vyjádřit zlost, ale jenom v první osobě. Mám zlost na tebe. Já mám zlost na tebe, mámo. A ta první osoba je opravdu ta, která i v psychoterapii pro zvládání konfliktů je ta nejžádoucnější forma. Řekne se, já musím ukázat můj cit, aby ses do mě vcítilo, mé dítě. Ono se přece nemůže vcítit do mě a vidět, že se zlobím, když s neurčitým výrazem "ani ryba ani rak" řeknu: Ty máš takové zoubky, celá babička...ona asi taky tak pěkně kousala maminku, když byla malá..."

A musím svůj cit při konfrontaci vyjádřit jednoznačně, jak v souladu se silou hlasu a volbou slov, tak s mimikou. Nesměji se při tom, ale mám vážný obličej, když to říkám. A mám i zlost v obličeji. Dávejme si pozor na nejednoznačné výčitky dítěti: Proč máš na mě takovou zlost, zrovna když jsme v obchodě? Proč zrovna tam musíš takhle začít? Ale dítěti také neřeknu: Běda, jestli mě znovu kousneš, tak?, i když k tomu jako žena tíhnu. A já vím, že manžel bude znovu nervózní při nákupech v hypermarketu, nebo že zase bude sedět u internetu. Prostě já to vím, takového jsem si ho vzala. Už tenkrát mi radil, jak správně řídit auto. On k tomu ten manžel taky tíhne. Ale já tě chci milovat za všech okolností, i když to znovu uděláš. Ale když mě znovu kousneš, tak musíš vědět, že mě to bolí. Možná vezmeš ohled na mě, když víš, že mě to bolí, a že mě to vzteká. A když mě kousneš ještě jednou, tak ti to ještě jednou řeknu, jak mě to bolí, přesto že víš jak mě to vzteká, tak ty to děláš znovu. I přesto, že mě to uděláš, tak tě budu mít ráda, a pak na mě možná vezmeš ohled.

Tomuto zvládnutí konfliktu říkám pevné objetí jako životní forma. A ta je nám dána. Ta je nám dána biologicky. A měli bychom se snažit naučit naše děti takto pracovat s emocemi a se svou agresí. Proto, že dnešní děti, české děti, slovenské děti, polské děti, americké děti, německé děti jsou bojovníci za lidskost a za obnovu lidskosti dalších generací, pokud ještě ty generace vůbec budeme mít. A tyto děti musejí vyvinout daleko samostatnější myšlení než mají indiáni, nebo eskymáci nebo černoši v centrální Africe. Od těch se nedočkáme obnovené lidskosti. Oni ji neztratili, takže nemají co obnovovat. Ale oni taky nevytrpěli odcizení lidskosti. Bojovníci za lidskost se budou rekrutovat jenom z těch řad a národů, které vědí, co to znamená ztráta lásky, i a sounáležitosti s rodinou. Trpí pod rozpadem rodiny, protože ta láska tam není. Čili tyto děti by měly být pokud možno velmi brzo samostatné, samostatně podnikat, stavět, hrát si, kamarádit se s ostatními dětmi. Sbírat vlastní zkušenosti s vlastními plány, s výsledky těch vlastních plánů i z frustrace, když se jim něco nepodaří. Děti dostanou volnost samozřejmě v okolí, které není přetížené příliš mnoha vzruchy, aby se mohly soustředit taky na to, co dělají. Ale když to dítě přijde do emočního sváru s mámou nebo tátou a nemá pro to slova, aby to vyjádřilo a nedá se to ani slovy vyjádřit, tak pak se chovej, jak kdybys měla to dítě v šátku, vezmi ho do náručí, sedni si s ním na židli nebo na podlahu. Ta podlaha je lepší, protože když to dítě je dvouleté, tříleté, sedí rozkročmo jako jezdec na koni. Když takhle sedí, tak má možnost se ještě nožičkama opřít o podlahu, o zeměkouli. Aby prostě cítilo odpor země, aby cítilo vlastní sílu se vzepnout a vyjádřit své city. A je posíleno ze strany toho, kdo ho drží, aby se vyjádřilo křikem, silou hlasu a slovy. Jsou slova, která tu bolest nesou jako mám zlost na tebe, mámo, ty mě vztekáš. A dítě se tak naučí agresivitu vyjádřit. Agrese je moc dobrá vlastnost, tu potřebuje každý člověk, aby se bránil, aby bojoval za dobro proti zlu. Ale nemůžeme děti nechat na pospas jejich vlastní neurovnané agresi, která potom jde do destruktivity a škodí.

Životní styl se za poslední roky velice změnil, především díky technickému pokroku. Ovšem technika má netoliko negativní vlivy, ona má taky pozitivní vlivy ku prospěchu všech. Bez techniky umírají předčasně narozené děti. Neměli bychom umělé kyčelní klouby na výměnu, náhradní díly by neexistovaly, zubní protézy bychom neměli. Ona je technika taky dobrá, ale má své negativní účinky a ty se projevily hlavně ve vzdělání srdce, v pěstování lásky. Na základě techniky se instinktivní způsoby porodu a instinktivní způsoby péče o malé dítě úplně změnily. Mezi potřebami člověka, potřebami lidského mláděte a životním stylem se udála velká propast. Do té propasti padne člověk, pokud si není vědom toho, co k lásce patří.

Krácený přepis přednášky Jiřiny Prekopové pro rodičovskou veřejnost - 3.4. 2006, Brno

(in: Masopustová, Lacinová, Škrdlíková (eds.): Úspěšný život s LMD: elektronický sborník příspěvků a prezentací, Brno, FSS MU, 2006) 

O lásce

Láska dělá člověka lidským, ne věda, tu dokáže dělat skoro i počítač. Ale láska. Během studia psychologie se donedávna studenti nesetkali s pojmem láska, ač je to to nejdůležitější, co dělá člověka člověkem. V celé encyklopedii německé pedagogiky možná dodnes slovo láska chybí. Čím vědečtější hlava, tím méně srdce. Láska se nedá příliš vypočítat, ani nijak podložit. Láska je zkrátka nedefinovatelná, ještě nikomu se nepodařilo definici lásky vymyslet. O to se pokoušeli mnozí filozofové, teologové a básníci. Láska je prostě láska. Láska je.

Řekněme si něco o původu lásky. Mluvím ráda o Bohu a pokud jste ateisté, můžete přemýšlet o moudrosti přírody nebo o moudrosti evoluce... Osobně nejen, že věřím v "nejvyšší inteligenci", která nás stvořila, která evoluci stvořila, ale já to i vím. Víra je pro mě ještě málo. Já vím, že to tak je, když se dívám na zákonitosti toho, jak láska vznikla, ale i jak se obnovuje, když se dívám na podmínky, které láska dostala. Při takovém přemýšlení nemohu minout Stvořitele ve vesmíru.

Vše začalo nějakou ideou. Musím skutečně otevřít Písmo Svaté a citovat, jak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Obraz Boží tedy není rozhodně věda, myšlení nebo moc, člověk nemůže být vševědoucí a nemůže být všemohoucí, ale může milovat sebe a svého bližního jako se cítíme být milováni od Boha. Tedy když žijeme lásku takovou, jakou Bůh miloval nás, teprve jsme s ním v jednotě. Láska se podaří vždycky jenom mezi dvěma lidmi, ona se nepodaří, když člověk krouží sám okolo sebe.



O protikladech

Nejdříve byla stvořena dualita či polarita, dialektika chcete-li. Všechno je stvořeno v protikladu. Jako minus pól a plus pól. Mezi těmito protiklady proudí energie. Všechny energie tečou, všechny energie se pohybují, jak říkal starořecký filosof Herakleitos (Panta rhei = Vše plyne, nic není stálé...) I láska teče. A to první, co bylo stvořeno, bylo světlo a tma v protikladu. Mezitím teče pro nás náš životní rytmus, naše energie a čím víc je člověk se svou vlastní energií vetkán do těchto rytmů, o to klidnější a vyrovnanější je. Když v noci spím a nejsem aktivní, ve dne potom mohu být o to víc aktivnější, odpočatá, plná energie, tak se mi energeticky dobře daří. I elektrický proud musí mít tyto dva protiklady, jinak to nelze. To je základ, takový hardware v počítači.

Ale to je i JÁ a TY, mezi kterými proudí tato energie, jako mezi plus a minus pólem. To není nic nového. To je opravdu jen staré vědění, které ale moderní člověk ve své pýše a inteligenci zapomněl. Přemýšlíme-li tedy o lásce mezi dvěma lidmi, můžeme si představit dvě barvy, které známe ze silničního provozu. Na červenou stojíme, na zelenou jedeme. A když se pravidla dodrží, tak silniční provoz pěkně plyne a děje se bez nehod. A tak to taky funguje v lásce mezi nimi: já musím vědět, jak se tobě vede se mnou. Dívám se ti do obličeje, pozdravím tě ve dveřích, a když se na sebe podíváme a ty se na mě zasměješ, tak vidím, že máš opravdu radost. A to mě těší, že máš radost, a že se na mě díváš, jak se mi vede. V běžném životě v rodinných vztazích, ve vztahu mezi mužem a ženou nebo rodičem a dítětem, se musíme ve větší šíři a hloubce těchto zážitků na sebe dívat, jak se vlastně vede tobě se mnou, co to znamená, že se nechceš na mě podívat, nebo že se podíváš s opatrností. Dívej se taky ty na mě a uvidíš, jaký já mám zájem o tebe. Tady teče to vcítění a pochopení a jenom tak se uskuteční láska.



O vcítění

Láska se ovšem nemůže uskutečnit, když jenom JÁ jsem tady na světě a je mi úplně jedno co TY, když jenom okolo mě se točí svět. Stimuluji sám sebe počítačem a lahví alkoholu a počítám peníze. Jenom co mně patří a co JÁ chci a ne TY.V takovém egoismu se nemůže láska podařit. Láska je zakotvená všestranně do dvou protikladů a má se podařit v dobrých podmínkách, ale i ve špatných podmínkách. Netoliko v dobrých časech, ale i ve zlých časech. To se slibuje při svatebním obřadu snad všude na světě. V dobrém vydržet lásku je lehké, to dělá člověku radost a dokáže to každý sňatkový podvodník. Dokud jsme mladí, dokud tady není žádná tchyně nebo žádné dítě s hyperaktivitou a máme dost peněz a jsme zaměstnaní a máme úspěch. Až ve zlých časech, kdy je skutečně špatně, se teprve pozná láska na základě oběti, kterou ti dva nebo aspoň jeden z nich žijí. V dobrém i ve zlém. V nouzi poznáš přítele. Přítele nepoznáš v blahobytu. Ty ho nepotřebuješ, on nepotřebuje tebe, tam nepoznáš přítele, který se obětuje, řekněme v ruinách padajícího domu nebo když jsi v depresi, když prostě potřebuješ podporu, když se skutečně potřebuješ o někoho opřít, a myslím skutečně tělesně se opřít, netoliko duševně.

Aby se láska za všech podmínek mohla uskutečnit, musel Bůh vymyslet dva lidi, Adama a Evu. Ale on jim dal kameny na klopýtání hned od prvního okamžiku. Adam a Eva byli nejdřív v ráji. Tam ještě nebyly děti, tam ještě nezačalo lidstvo, tam byli jenom ti dva, kteří si tam v té harmonii ráje pěkně užívali, nebyly tam mrazy ani velká horka, tam bylo prostě rajské počasí a stromy, z kterých se mohlo jíst. Tam ale právě byla i ta nástraha, tam to začalo, stromem se zapovězeným ovocem. Tam bylo NE (jako minus pól), všechny ostatní stromy byly ANO (jako plus pól).



O mužích a ženách

A když o tom přemýšlím, vždycky znovu a znovu žasnu nad moudrostí Stvořitele, že oslovil Adama, nikoli Evu. Manuál na užívání ráje dostal prostě Adam. Eva u toho nebyla. Adam dostal pokyn, že ze všech stromů může jíst, jenom z jednoho jediného jíst nesmí, tam visí ovoce poznání dobra a zla. Jakmile sáhneš po tom ovoci, musel bys odejít z ráje, půjdeš pak cestou nouze, v potu tváře namáhavou stezkou, úzkou branou přes krize. A ty krize musíš zpracovat. To, co zničíš svou činorodostí, musíš pak obnovit. Bude to namáhavá cesta.

Jsem přesvědčena, že Adam by tato pravidla určitě dodržel. Neboť stvořením dostal muž jiné vlastnosti než žena. Ale v tom je právě ten zádrhel. Oni musejí narazit, protože si v jistých situacích vůbec nerozumějí. Žena je femininní a muž maskulinní. On je přímočarý, je precizní, tak jako jsou počítače. On se spolehne na čísla, na to zjevné, na silniční pravidla, on má struktury a schémata. On je bojovník, tíhne k útoku a k útěku, on je lovec, s jistými zbraněmi loví, za jistých podmínek, jistou zvěř. On taky chrání a obhajuje, netoliko útočí. Z výzkumu mozku se ví, že muž používá více levou hemisféru. On používá i pravou, ale převažuje výkonnost levé hemisféry. A ta má právě ony struktury využitelné pro technické myšlení. Co muž to slovo, a proto by Adam býval řekl: " Ty jsi tady šéf, já uznávám systemické pořádky zde v ráji. Tys to zde vymyslel, máš mou důvěru, nesáhnu po tom zapovězeném ovoci." Ale byla tam Eva. Zkrátka - co muž to slovo, co žena to slovník.

Muž a žena mají něco společného. Každý z nich má srdce, každý má mozek, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy, ale jak se pohybují a jak myslí, jak tím srdcem cítí, to je jiné u muže a jiné u ženy. A to je příčina mnoha nepochopení, hádek a myšlenek typu - jak jsem si tě mohl vzít, to je strašné, nejdřív to bylo tak pěkné, ale ty ses mi změnila. Mimo jiné, jeden z těch rozdílů mezi mužem a ženou je, že muž nechce, aby se žena změnila. On se do ní zamiloval jako do osmnáctileté krásné mladé ženy. Takovou si ji vzal s představou, že s ní chce mít děti, dům a hojnost, a tak to musí zůstat. A když se ona potom změní pod tíhou mateřství nebo pod emancipací, nebo ještě pod nějakým dalším vzděláváním, tak je muž velice překvapen a znepokojen. Muž nevydrží velké ztráty a negativní změny v životě, například úmrtí dítěte nebo manželky. On počítal s tím, že ho jeho žena přežije, bude ho opatrovat v nemoci či na smrtelné posteli a bude zalévat jeho hrob. A když ona zemře dřív, většina mužů se zhroutí. Mužský prostě není stvořen pro " jiné stavy". Pro jiné stavy je stvořena žena, která musí hormonálně, biologicky a biochemicky vynosit dítě, být těhotná, porodit je, kojit a odkojit, symbioticky se upnout na to dítě a pak ho propustit. Žena je skutečně daleko víc mobilizovaná pro tíhu života. Čili ona nemusí myslet tak přesně. Žena má výhody a nevýhody, že je taková a muž má výhody a nevýhody, že je takový.

Žena myslí víc oběma hemisférami, myslí dokonce víc tou pravou než tou levou, a ona je také víc spojuje. Jak to mám s tím mužským udělat v těch zlých časech, má mě rád, nemá mě rád? Ona nemyslí tak přesně, ale ona myslí celostně. Ona má taky lehčí postoj k víře, protože tam nemůže kvantifikovat. Žena chce muže změnit na rozdíl od muže, který nechce, aby se žena změnila. Ona má víc mateřských pudů než bojovných. Žena není voják, je matka a vychovatelka. Pozoruje, že její budoucí tchýni se nepodařilo jejího nastávajícího dobře vychovat, a tak si předsevezme, aniž by o tom mluvila, že ho změní. Omyl. Nezmění, on zůstane takový jaký je, a v tom už je ten zádrhel. Žena má víc propojení k části mozku zvanému limbický systém, kde jsou umístěny emoce a afekty, což také mimo jiné souvisí s mateřskými pudy. V Čechách máme přísloví, které praví, že muž je hlava v rodině a žena je krk, co s ní točí. Buď nenápadně nebo nápadně. Většinou nenápadně, protože když ta žena je skutečně žena jak má být, tak to její muž vůbec nepozná, protože je hormonálně přitahován její erotikou. Žena ovládá svody, svého muže prostě dokáže získat. Na to zapomínají emancipované ženy.



O rodičovství a výchově

Jenom tito dva lidé s těmi všemi rozdíly, které jsme právě zmínili, mohou zplodit dítě. Jinak to nelze. To je velká provokace ze strany Stvořitele, že se muž a žena musí mezi sebou dostat do takových velkých konfliktů. Teprve až se narodí dítě, teprve začne přihořívat. Protože on má jiný styl než ona. On by vychovával spíše vojensky: " Filípku, pojď sem! ", a Filípek ví, že táta volal, a jde k němu. To je mužský přístup. Kdežto žena chce dítě svádět, aby poslouchalo, stejně jak svádí svého muže, a řekne: " Filípku, neslyšels, že tě maminka volala? Tak slyšels nebo neslyšels? Tak přijdeš nebo nepřijdeš? " A Filípek potom buď přijde nebo nepřijde.

A oni si to mají za zlé, ti dva. On říká ženě: "Ty z něj děláš dítě s poruchami pozornosti, vždyť on trpí pod tím hlomozem. Já zavolám jednou, a to dítě přijde." Žena ale argumentuje: "A jsme snad v armádě, že řekneš přijď sem a on přijde? Vždyť s dětmi se přece musí zacházet jemně, musíš ho získat a motivovat, aby se nechalo přivinout." I v tom základním si ti dva nerozumějí, přesto ale spolu musí dítě vychovávat a musí táhnout za jeden provaz. Musí být jednotní. Oni dva, kteří si tak těžko porozumějí se musejí sjednotit. K tomuto sjednocení ovšem nedojde hlavou. Žena nepochopí, proč muž požadavky na dítě vyjadřuje takto, a muž nepochopí, proč žena to dělá takhle. Musejí to pochopit jedině srdcem. Jedině z lásky, z lásky k dítěti. Rodiče jsou velcí, dítě malé, rodiče dávají výchovu, dítě bere výchovu, rodiče dávají vzor, dítě bere vzor. Dítě očekává, že u rodičů je ANO u obou ANO, a NE je u obou NE. A když táta řekne ANO, máma s tím souhlasí, a taky řekne ANO. A když máma řekne NE, táta s tím souhlasí, přesto, že o tom není přesvědčený. Protože dítě to potřebuje pro klid svého srdce, proto, aby mohlo mít oba rodiče rádo, aby ti dva dělali kompromisy tam, kde nejsou jednotní.

Oni by měli být v neustálém rozhovoru ještě předtím, než dítě počnou. Měli by si říct, jak byl kdo z nich vychovávaný, co chtějí opakovat z toho, co sami zažili ve výchově, co chtějí dělat jinak. Podle kterých knížek nebo poraden by se chtěli řídit, podle kterých ne. A tak, jak se dítě vyvíjí, tak se musí neustále vyvíjet i rodiče, protože budou muset řešit, co mu dovolí v pubertě a co mu nedovolí. Do jaké míry se potom výchova omezí, aby se dítě zbytečně nerozčilovalo. Dítě odejde rádo z rodiny, když jsou rodiče v jednotě. Je zjištěno, že dítě ve věku adolescence si nedovolí pubertu, když rodiče jsou v rozchodu. Ono nechce situaci zhoršovat, nechce to dělat mámě těžší než to má s tátou anebo tátovi to nechce dělat těžší než to má s mámou. Děti se podvědomě vzdají své puberty, své vlastní revolty. Omezí vývoj své vůle a vývoj svého vzdoru. Dítě chce být jiné a má na to právo, aby bylo jiné. Hodně dětí trpí masivními strachy souvisejícími s rodiči. Děti mají strach o soudržnost rodičů, aby jeden z nich neodešel. Aby zůstali spolu. Při každém trochu zvýšeném slově a výhrůžce ze strany jednoho rodiče k druhému se dítě chvěje, protože vidí, kolik rodin je už rozvrácených. To nejpodstatnější, co děti potřebují, rodina, ve které se láska učí, i věrnost a obětavost, ta se jim právě rozpadá. A děti trpí pod těmito strachy. A odborníci to nevidí. Nejdřív řeší hyperaktivitu a dysfunkce v mozku. Mozek se vyvíjí na základě zkušenosti a já nepochybuji, že existují cerebrální dysfunkce, které určitý druh hyperaktivity způsobují, ale jsou neklidy, které mají emocionální původ. A na ty by se měli odborníci dívat především, protože ty se dají změnit. Dysfunkci nezměníme snadno, to trvá léta. Ale vztah se dá změnit z večera na ráno, tak, že se ti dva spojí zase mezi sebou v lásce.

A další provokace od Stvořitele je, že rodiče jsou mladí. Ono to dítě dostane nezkušené rodiče, mladé rodiče, kteří ještě nemají tu zkušenost a dělají mnoho chyb. Proč já nemám ve svých 77 letech dítě? Já bych byla perfektní máma. Já vím přesně, co to dítě všechno potřebuje, jak se vychovává. Proč to musí být mladí rodiče, proč to musí prvorození tak odnést, když ti mladí rodiče se na něm vlastně učí, jak se to dělá? Proč musí děti zažívat neprávo a omyly začátečníků? Dovolím si říct, že vím proč. Důvodem je bezpochyby to, aby se dítě učilo bezpodmínečné lásce, lásce za všech podmínek. Protože to znamená nejen za dobrých, ale i za zlých podmínek, musejí rodiče to zlo nějak způsobit na základě toho, že jsou tak mladí a nezkušení. Dítě zažívá krizi už při narození (porod sám o sobě je krize) a teď ještě ti nezkušení rodiče, kteří mají ta dvě rozdílná pohlaví a dostanou se jistě do svárů. Jak vidíme, je zabezpečeno, že člověk, aby vyvinul bezpodmínečnou lásku, musí tyto špatné podmínky přetrpět. To patří k životu. Ale ono je také zabezpečeno, aby se ta láska naučila. Přesto, že jsou těžké podmínky, přesto, že se rodiče dítěte dostanou do velkého sváru.



O hněvu

Láska má také svůj protiklad, a tímto protikladem je hněv. Řekněme hněv, i když často máme na mysli spíše nenávist. Muži říkají - já nenávidím, když chodíš v sobotu nakupovat a čekáš, že půjdu s tebou. Nedávno v Německu zkoumali, jak se vede manželům při doprovodu manželky při nákupech a měřili jim krevní tlak. A zjistilo se, že je tak vysoký jako u policistů při nejtěžším zásahu.

Nebo když se hněváme na dítě: - proč jsem to dítě chtěla? Protože jsem si myslela že puberta nepřijde a ona přišla. Jsou lidé, kteří se mají jenom rádi, žijí celý život v harmonii a nikdy neměli žádnou hádku. Žijí jenom v lásce. Slyšela jsem příběh o manželském páru, který právě slavil diamantovou svatbu. Bylo jim devadesát let, šedesát let byli spolu a neměli nikdy hádku. Celých šedesát let se nepohádali. A teď žádají o rozvod. A úředník se jich ptal, jestli se nespletli, neukvapili, jestli to musí být?zda to ještě vůbec stojí za to?A oni odpověděli: "Víte, my jsme celý život brali ohled na naše děti. Teď jsou ale už děti po smrti, tak my si můžeme dovolit svobodu." Hádka, to je skutečně sůl v polévce. Na sváru se tříbí láska. Já tě mám rád přesto, že často nakupuješ... Já tě mám přesto ráda. Chtění a vůle k lásce totiž také patří. Já tě sice momentálně nenávidím, ale přesto tě chci. Já naši lásku chci obnovit. A teprve potom je člověk vděčný, že lásku dostane. Že mě můj manžel snáší takovou, jaká jsem se vším všudy. Ale musíme se naučit hněv konfrontovat. Bez konfrontace to nelze.

Snad se nám to lépe podaří pochopit, když uvedu vlastní příklad. Já musím milovat sama sebe, nejen svého bližního. Musím milovat sama sebe, přesto, že se mi něco nelíbí. Přesto, že na sobě něco nenávidím. Útěk není nikdy řešení, i když je láska ochromená nebo zraněná. Neměla bych sama sebe klamat. Mohu spočinout sama v sobě a mít sama sebe ráda jenom tehdy, když se konfrontuji s tím, co nemám ráda, a řeknu si, že se přesto chci mít ráda. A to musím cvičit. To je těžké. Nezní to sice od srdce, ale nějak nuceně, ale to nevadí. Musím mít vůli se přesto milovat. To "chci" si máme říct i tam, kde mě manžel pořád kárá, jak kupříkladu jezdím autem. Když sedím za volantem a on sedí jako spolujezdec vedle mě a kárá mě. Tak si řeknu - já to nenávidím, ale já tě chci přesto přes všechno milovat. Nebo když tě dítě odhaluje jako neschopnou vychovatelku, zrovna když přijde babička na návštěvu. Řekneš si - proč jsem to dítě chtěla? Já tě nesnáším, ale chci tě přesto milovat takové jaké jsi i s tím temperamentem, který jsi dostal po babičce. K lásce nepatří jenom eros, ale taky vůle. Neboť kde je láska ohrožena, řekni si, já chci přes to přes všechno. Mou pevnou vůlí se překonám a přijmu tě takového, jaký jsi. Cesta je taková, že s tím, co mě hněvá, s tím se konfrontuji, protože chci lásku mezi námi obnovit. Tady je moje stanoviště, já se hněvám na tebe, já se hněvám sama na sebe. Já se hněvám na tebe, má matko, ale já chci lásku obnovit a tohle je cesta, která k tomu vede.


O zvířecích instinktech

Snad největší zádrhel ovšem jsou zvířecí instinkty v nás. Člověk má tentýž mozek, jaký mají krokodýli, lvi a tygři a cokoliv, co se pohybuje a je živé. V limbickém systému mozku člověka jsou skryty tyto instinkty k útoku a útěku. Není tam ani vůle, ani rozum. Tam jsou také mateřské pudy, jak má zvířecí matka mládě chránit, i jak má lidská matka své dítě chránit. Ona má navíc vůli ho chránit a zodpovědnost, rozum a inteligenci. Ale toto zvíře je v nás. A tam, kde zvíře v nás je silnější než rozumný člověk v nás, tíhneme k tomu, jednat jako zvíře.



Řešení konfliktů

Pokud konflikt není příliš velký, pak se ho podaří vyřešit následovně. Manžel mi například řekne: "Prosím tě, to mě hrozně štve, jak ty, když nakupuješ a pořád zkoušíš nové boty. Já už jsem myslel, že tyhle koupíš." On jí to řekl a ona může udělat nějaké opatření, třeba ty boty kupovat, když jde odpoledne z práce. Takto my můžeme lehce zvládnout malý konflikt, ve kterém máme ochotu si vyjít vstříc. Lásku v takovém případě nemusíme moc obnovovat. Ta je tady a my ji jenom udržujeme.

Pokud je platná naše hypotéza, že vše je v protikladu, pak má formulace miluji tě také svůj protiklad. Takový protikladem kupříkladu je, že mám na tebe velkou zlost, až z toho vidím rudě. A láska a chtění jsou najednou takhle malé. To je zajímavé. A hormony jsou rozvášněné a bují a překryjí rozumovou činnost. Znáte ty příklady. Člověk ztratí rozum. To se nám děje, když máme zlost a nenávist. Člověk potom tíhne buď k útoku nebo k útěku. To je výbava nás lidí, že ono zvíře v člověku je za jistých okolností silnější než rozum. A proto dnes jdeme při hádkách od sebe a můžeme si dovolit útěk, protože každý je nějak finančně i sociálně zajištěn. A církev je mírnější a příbuzenstvo už si zvyklo na mnoho rozvodů v rodině. Spíš to patří k dobrému tónu, že je člověk rozvedený. Dali jsme si povolení, že když si nerozumíme, jdeme od sebe. Máme každý svůj vlastní pokoj, svůj vlastní počítač a svou vlastní televizi a svoji vlastní ledničku nebo šuple se sladkostmi nebo oříšky. On každý nějak sám přežije. V tom blahobytu, ve kterém jsme.

Co tedy má člověk dělat? Ta jediná možnost je, že si řekne, že ještě s posledním zbytkem rozumu, který má, přesto, že ho všechno nutká k tomu, aby od druhého odešel, zůstane a vynaloží všechnu vůli a rozum k obnovení lásky. Není nic hroznějšího než nebýt přijatý, nebýt milován. Nebýt viděn, prostě nebýt potvrzen v existenci takový, jaký jsem. Tam si člověk musí říct, já nejsem krokodýl, nejdu pryč, nepožádám o rozvod, já tě dítě nevyhodím do druhého pokoje. Ve smyslu lásky a pro lásku se konfrontuji s tebou a řeknu ti, že mě to mrzí, a že mě to vzteká, když jsi takový. A i ty vyjádři, co kazí tvoji lásku ke mně. Proč jednáš takhle. Já se tady chci do tebe vcítit a chci, aby ses vcítil ty do mě, a když takto ty city vyplavíme a vnímáme je, tak se tady šíří láska. A proto jsi takový, a proto jsi hubatý, protože jsem tak zlá na tvého tatínka, proto jsi ty na mě tak hubatý, můj synu? Až tak je to láska za všech podmínek. Ale to se musí žít, o tom se nedá vypravovat. To se musí skutečně živoucně vnímat. Láska se musí žít i tělesně, netoliko duševně. Tělo patří ke spojení mezi mužem a ženou. Bez tělesného styku se nezplodí normální cestou dítě. A dítě musí být v těle matky, aby se normální cestou mohlo narodit. Ta tělesnost patří k životu. My nejsme jenom duše. Přes to, že má člověk mozek, ve kterém se tyto neurobiochemické procesy udávají a nutí ho k tomuto pudu zvířecímu, dostal člověk program, podle kterého se láska v prvních letech života cvičí.



O bezpodmínečném přijetí a pevném objetí jako životní formě

Dítě ústy Dostojevského říká své matce: "Miluj mě přesto, že jsem se pošpinil. Neboť kdybych byl bez poskvrny, milovali by mě všichni." To je láska. Právě s tou poskvrnou milovat je láska. Opravdu žasnu nad tím, jak je zabezpečeno moudrostí stvoření, aby se člověk v raném dětství tuto lásku učil. Tu lásku člověčenskou. Ne lásku zvířecí, ale přes to zvíře v nás lásku lidskou. Nejčasnější věk je ten nejvíce rozhodující, protože co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

V nejčasnějším období se opakovaná zkušenost zapisuje, vrývá do mozku. Co se do mozku vtiskne, to tam zůstane. A s tím bychom měli počítat. Láska začíná u mámy. U táty je láska stejně důležitá, ale začíná později. Sepětí začíná nejdřív v lůně matky a ne v lůně otce. Empatii zažívá dítě už v lůně maminky. Zvláště v posledních měsících těhotenství spolu pěstují vnímatelný dialog. Vnímají sluchem. Dítě ještě není slyšet, ale slyší maminku. Jsou v tělesném symbiotickém spolupohybu. Jak se pohybuje maminka, tak se pohybuje dítě, které se může na ten kmitočet spolehnout. Když maminka zametá, tak to jde zleva doprava, když maminka rozbaluje těsto na štrůdl, tak je to zepředu dozadu, a když maminka tluče máslo nebo šlehačku, dělá také jisté pravidelné pohyby. Na těchto případech je vidět, jak málo rytmu dostane dnešní dítě. Čím víc matka v těhotenství tělesně pracuje, tím víc se dítě pohybuje, což velmi prospívá vývoji mozku. Ale věnujme se emoční oblasti.

Přemýšlejme o prvních dvou až třech letech života, do kterých počítejme i těhotenství. Toto období je zabezpečeno pevným objetím. Pevné objetí je vlastně prapůvodní forma života pro vzdělání srdce. Pro vznik lásky. Nejdříve ho má dítě v lůně maminky, a potom přijde jako nedonošenec na svět. Podle výzkumů antropologů by mělo být dítě o dalších 10 až 12 měsíců v lůně matky. Těhotenství by tak trvalo 18 až 21 měsíců. Není možné, aby maminka tak dlouho dítě nosila, ale ono to není taky žádoucí, protože dítě má pokračovat všemi smysly ve spojení s maminkou. Oni do té doby jsou spojeni jenom v tom tělesném spojení, rytmicky uspořádaném. A to dítě slyší maminku, ale matka neslyší dítě. Ale oni se ještě nevidí, pokud se nejde na ultrazvuk. Za normálních okolností se nevidí, ona ho jenom cítí. A láska se cítí, láska se nevidí. To cítění, dotek, ten mají oba dva, ale aby dítě přišlo do bohatství všech smyslů a mohlo mámu vnímat a cítit se pochopeno, cítit se porozuměno, tak přijde předčasně na svět. To není chyba v programu, to je záměr.

Ono je to dítě při narození vlastně nejubožejší, nejméně samostatné mládě ze všech mláďat. Všechny krávy a všechna štěňata, koťata, telata a hříbata přijdou na svět zralejší. Lidské dítě je úplně závislé na pomoci. A to miminko ještě s pupeční šňůrou, která není přestřihnutá, ale ještě pulzuje, ještě nekoupané, je položeno mamince na srdce a ono se napojí na tutéž symbiózu, kterou mělo v lůně maminky. A to, co mělo pod srdcem maminky, to má teď na srdci maminky a slyší zase známý rytmus maminčina srdce. Jak maminka dýchá, tak se dítě zase pohybuje, jak bylo celou tu dobu zvyklé v jejím lůně. Ono cítí ty stejné pohyby jako a slyší její hlas. A maminka instinktivně opakuje všechny hlásky, všechny hlasové projevy dítěte. To dítě je v šoku, protože všechno je jiné. Ale uklidní se, když je položeno na srdce matky a může se napojit na všechna ta pradůvěrná vnímání, na ten rytmus a na známý hlas maminky. A maminka jde s hlasem o oktávu výš, přibližuje se výšce hlasu dítěte a opakuje všechno po dítěti. I když to dítě zakašle nebo zívne. Dítě samo najde prsní bradavku, pije a mlaská a maminka mlaská taky. Dítě se dostane do stálého dialogu, ve kterém maminka zrcadlí jeho pocity, jeho vjemy. A dítě se cítí porozuměno a v této empatii by mělo dítě setrvat přinejmenším první rok života. Ten rok života, to je takové prodloužené těhotenství, čas, v němž by dítě mělo být ještě nošeno. Čili těch 10 až 12 měsíců, když je dítě chováno v šátku v náručí maminky, má neustálou možnost tohoto dosycení a vnímání empatie.

Další zabezpečení ze strany stvoření je, že člověk dostal rovněž jako opice příslušenství k biologickému typu hnízdonošů. Pojem hnízdonoš vymyslel pan profesor Matějček. Dítě lidské má tutéž potřebu jako malá opička, být drženo maminkou. Opička se drží na srsti mámy, což dítě dělat nemůže, ale drží se alespoň na jejích vlasech, na jejich šatech nebo korálkách. Dítě je nošeno, a ta potřeba nošení je přibližně do 2 až 3 let života. Aby tato biologická potřeba byla naplněna dokonale, mělo by být dítě nošeno skutečně až do začátku období dětského vzdoru. V tomto období totiž dítě vyvíjí vědomí vlastní identity. Já chci dělat přesně to, co maminka, já chci taky míchat to těsto a já chci sedět na velkém záchodě a já chci spláchnout sám a nechci sedět na malém nočníčku...

Dítě bylo spjato a teď se začíná odpoutávat. To jsem já a to jsi ty a když se otočím, tak vím, že ty tady ještě pořád jsi, mámo. Permanence toho vědomí, že ty existuješ i když tě nevidím, je stále zralejší a dítě pěstuje vlastní vůli. Potom začíná duševně kombinovat souvislosti. Dítě zkombinuje například souvislost mezi shozením něčeho ze stolu a reakci matka, která se otočí. Dítě tedy začíná kombinovat řešení k problémovým situacím. A tyto dvě základní potřeby trvají celý život. Všichni máme potřebu sepětí. Teď ne s mámou, ale řekněme s manželem, s manželkou. Potřeba sepětí s vlastními dětmi. Když děti odrostou, tak máme potom potřebu sepětí s Bohem. A potřeba odpoutání, nejdříve od dítěte, pak od manžela a nakonec i od života. Tyto základní potřeby určují, jak se člověku povede vlastní identita, jak se mu povede schopnost spojit se s jinými, jak se mu podaří milovat toho druhého. Jak se mu podaří důvěra v sebe sama. A podaří se mu, pokud tu důvěru dítě dostane od rodičů, hlavně od maminky, která ho nejdřív nosí a dítě se může spolehnout, že ta maminka vždycky reaguje očekávaným způsobem, že ho potěší když má bolest, že když má strach, reaguje na něho nějak. A když udělalo něco zlého, tak ta maminka řekne, takhle ne, ale já tě mám přesto ráda. Že se může spolehnout na tu lásku za všech okolností.


Pevné objetí - o vyjadřování emocí

K lásce tedy patří hněv a stojíme-li o to, aby se naše děti naučily lásku dobře žít, konfrontujme sami svoje emoce správným způsobem. Má-li tedy dítě hněv, nechť není za to trestáno, ale naopak, maminka ať ho chválí, že správně vyjadřuje zlost. Ne bitím a kousáním, tedy tělesnou agresí, ale hlasem. Pohledem z očí do očí, tváří v tvář, protože tam máme média pro vnímání citů a projev citů. Tady máme hlas. V hlase máme křik nebo pláč nebo nadávky, ty se ale tady nesmějí užívat. Ale vyjádřit zlost na druhého, to dítě může. A já dokonce dávám na to návod: Ty můžeš vyjádřit zlost, ale jenom v první osobě. Mám zlost na tebe. Já mám zlost na tebe, mámo. A ta první osoba je opravdu ta, která i v psychoterapii pro zvládání konfliktů je ta nejžádoucnější forma. Řekne se, já musím ukázat můj cit, aby ses do mě vcítilo, mé dítě. Ono se přece nemůže vcítit do mě a vidět, že se zlobím, když s neurčitým výrazem "ani ryba ani rak" řeknu: Ty máš takové zoubky, celá babička...ona asi taky tak pěkně kousala maminku, když byla malá..."

A musím svůj cit při konfrontaci vyjádřit jednoznačně, jak v souladu se silou hlasu a volbou slov, tak s mimikou. Nesměji se při tom, ale mám vážný obličej, když to říkám. A mám i zlost v obličeji. Dávejme si pozor na nejednoznačné výčitky dítěti: Proč máš na mě takovou zlost, zrovna když jsme v obchodě? Proč zrovna tam musíš takhle začít? Ale dítěti také neřeknu: Běda, jestli mě znovu kousneš, tak?, i když k tomu jako žena tíhnu. A já vím, že manžel bude znovu nervózní při nákupech v hypermarketu, nebo že zase bude sedět u internetu. Prostě já to vím, takového jsem si ho vzala. Už tenkrát mi radil, jak správně řídit auto. On k tomu ten manžel taky tíhne. Ale já tě chci milovat za všech okolností, i když to znovu uděláš. Ale když mě znovu kousneš, tak musíš vědět, že mě to bolí. Možná vezmeš ohled na mě, když víš, že mě to bolí, a že mě to vzteká. A když mě kousneš ještě jednou, tak ti to ještě jednou řeknu, jak mě to bolí, přesto že víš jak mě to vzteká, tak ty to děláš znovu. I přesto, že mě to uděláš, tak tě budu mít ráda, a pak na mě možná vezmeš ohled.

Tomuto zvládnutí konfliktu říkám pevné objetí jako životní forma. A ta je nám dána. Ta je nám dána biologicky. A měli bychom se snažit naučit naše děti takto pracovat s emocemi a se svou agresí. Proto, že dnešní děti, české děti, slovenské děti, polské děti, americké děti, německé děti jsou bojovníci za lidskost a za obnovu lidskosti dalších generací, pokud ještě ty generace vůbec budeme mít. A tyto děti musejí vyvinout daleko samostatnější myšlení než mají indiáni, nebo eskymáci nebo černoši v centrální Africe. Od těch se nedočkáme obnovené lidskosti. Oni ji neztratili, takže nemají co obnovovat. Ale oni taky nevytrpěli odcizení lidskosti. Bojovníci za lidskost se budou rekrutovat jenom z těch řad a národů, které vědí, co to znamená ztráta lásky, i a sounáležitosti s rodinou. Trpí pod rozpadem rodiny, protože ta láska tam není. Čili tyto děti by měly být pokud možno velmi brzo samostatné, samostatně podnikat, stavět, hrát si, kamarádit se s ostatními dětmi. Sbírat vlastní zkušenosti s vlastními plány, s výsledky těch vlastních plánů i z frustrace, když se jim něco nepodaří. Děti dostanou volnost samozřejmě v okolí, které není přetížené příliš mnoha vzruchy, aby se mohly soustředit taky na to, co dělají. Ale když to dítě přijde do emočního sváru s mámou nebo tátou a nemá pro to slova, aby to vyjádřilo a nedá se to ani slovy vyjádřit, tak pak se chovej, jak kdybys měla to dítě v šátku, vezmi ho do náručí, sedni si s ním na židli nebo na podlahu. Ta podlaha je lepší, protože když to dítě je dvouleté, tříleté, sedí rozkročmo jako jezdec na koni. Když takhle sedí, tak má možnost se ještě nožičkama opřít o podlahu, o zeměkouli. Aby prostě cítilo odpor země, aby cítilo vlastní sílu se vzepnout a vyjádřit své city. A je posíleno ze strany toho, kdo ho drží, aby se vyjádřilo křikem, silou hlasu a slovy. Jsou slova, která tu bolest nesou jako mám zlost na tebe, mámo, ty mě vztekáš. A dítě se tak naučí agresivitu vyjádřit. Agrese je moc dobrá vlastnost, tu potřebuje každý člověk, aby se bránil, aby bojoval za dobro proti zlu. Ale nemůžeme děti nechat na pospas jejich vlastní neurovnané agresi, která potom jde do destruktivity a škodí.

Životní styl se za poslední roky velice změnil, především díky technickému pokroku. Ovšem technika má netoliko negativní vlivy, ona má taky pozitivní vlivy ku prospěchu všech. Bez techniky umírají předčasně narozené děti. Neměli bychom umělé kyčelní klouby na výměnu, náhradní díly by neexistovaly, zubní protézy bychom neměli. Ona je technika taky dobrá, ale má své negativní účinky a ty se projevily hlavně ve vzdělání srdce, v pěstování lásky. Na základě techniky se instinktivní způsoby porodu a instinktivní způsoby péče o malé dítě úplně změnily. Mezi potřebami člověka, potřebami lidského mláděte a životním stylem se udála velká propast. Do té propasti padne člověk, pokud si není vědom toho, co k lásce patří.

 Vytiskout