Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   22. září 2017
  
  
           
 Informace s emocionalitou, to je jako jíška Minimalizovat  


Rozhovor s Jiřinou Prekopovou, Rodinný život (M. Řezníčková), 3/2008, převzato z www.rodinnyzivot.eu 


Přestože jsem velkým zastáncem psaného slova a mám literární formu ráda, tentokrát, kdyby to bylo v mé moci, bych ráda přidala k tištěnému časopisu i CD s videonahrávkou rozhovoru s psycholožkou Jiřinou Prekopovou. Domnívám se, že do slov nelze převést celý její projev, v němž slova jsou podepřená emocionalitou, kterou bohatě vnímáte ve tváři i v hlase, a teprve to všechno dohromady je celé sdělení, které tato vitální paní, již v důchodovém věku, předává. Přestože vám tímto nabízíme jen část toho, čím setkání se známou psycholožkou je, doufám, že i tak bude pro vás rozhovor zajímavý a pomůže všem rodičům a vychovatelům v hledání toho, co je pro děti důležité.


Co by o vás měli vědět naši čtenáři? Jak byste se jim představila?

Nejsou vůbec důležité nějaké tituly ani není významné, co jsem všechno vystudovala, protože z toho, co jsem se naučila ve škole, v podstatě nic nemůžu použít. (smích) Významné je, že jsem neměla jednoduchý život, ale já opravdu čím dál tím víc obdivuji řízení Boží, které mě vede, chrání, organizuje kontakty, a také jak mi vychází vstříc. Toto je to, co mě bere, fakt žasnu. Co by o mně měli lidi vědět? Nechť se se mnou účastní toho, že jsou takové zázraky! Poslouchejte, můj život se změnil od té doby, co jsem přestala usilovat o "něco". To se mi ostatně zpravidla nepovedlo nebo to byl nějaký průser. A pak jsem si ve čtyřiceti, pětačtyřiceti, padesáti řekla: "Ne má vůle, ale Tvá vůle se staň." A teď to všechno běží jak na drátku a všechno to vede k tomu, aby si lidé obnovili lásku. To je ohromné. Takže pokud lidé chtějí něco vědět, tak ať se účastní se mnou toho díla lásky.

Vy jste mi dobře přihrála na další otázku. S vámi je spojován termín "bezpodmínečná láska". Kde jste ji čerpala vy sama?

Zrovna sedím v Olomouci, kde jsem se narodila. Přestože moje maminka byla jinak moc hodná a obětavá, musím říct, že jsem se necítila svou maminkou bezpodmínečně milovaná. Ale málokdo byl bezpodmínečně milovaný svými rodiči. Já jsem hledala lásku u mužů. A já je tak týrala, aby se mi dostal ten důkaz! Že mě miluje i přesto, že jsem cholerická nebo zlá. To nebylo kvůli tomu, že bych se tou bolestí kochala, ale když jsem viděla, že mě přesto miluje, pořád jsem se ptala "fakt mě máš rád, když jsem" Kolikrát jsem je zneužívala, abych ten malý důkaz dostala, a pak ho nechala plavat. To snad tam ani nepište, to je něco hrozného.

A kde jste se bezpodmínečné lásce naučila?

To je otázka... Já sama vlastně nevím. Byla to prostě touha, že to tak má být a že vlastně jenom po tom člověk touží. Protože podmíněná láska, to je na prd. Na tu se nemůžeš spolehnout. Pořád musíš být takový, jakého tě chce ten druhý, a nemůžeš být sám sebou. Že to má být bezpodmínečné, to je jasné. Bezpodmínečná láska, to pro mě byl Kristus. Byla jsem částečně vychovávaná knězem, to byl bratr mé maminky, s kterým jsme bydleli. Obstarával nám, dětem, knížky ke čtení. Byly to knížky velmi zbožné, hlavně Naše světla - životopisy svatých malých mučedníčků, kteří umřeli na něco hrozného a trápili se, ale oni prostě bezpodmínečně milovali Ježíše. Nebo Maria, matka Ježíšova! Doprovázela ho věrně na jeho cestě s křížem a jako poslední spolu se sv. Janem stála pod křížem až do jeho posledního dechu. A to byl pro mě ideál. Nebo v pohádkách se také objevuje bezpodmínečná láska - od toho, který zachraňuje. Například sestřička v Sedmi havranech i za cenu smrti, popravy mlčí a dělá košilky pro bratříčky. Takovými příklady jsem byla sycená, a že něco takového může být i v opravdovém životě, to byla ta touha.


Existuje nějaká psychologická rada rodičům, jak by jejich děti měly trávit volný čas?

Důležité je, aby děti byly aktivní a kreativní. Stačí, aby před televizí a počítačovými hrami seděly co možno nejméně. Dokonce si myslím, že by stačilo podívat se na fotbal, film o zvířátkách, na pěkný koncert nebo na Urbi et orbi, na to je televize dobrá.

A co dělat, když děti tráví před televizí či počítačem hodně času?

Víte, děti tím v podstatě hloupnou, protože mozek se vyvíjí aktivní činností, a ne pasivní. Když dítě následuje učitele, kterého miluje, když je nadšené svým vychovatelem - a to může být i maminka, dědeček, učitelka ve školce nebo i profesor na univerzitě - když je člověk miluje nebo obdivuje, tak ta emocionalita je nejlepší půdou v mozku pro to, aby se tam všechny věcné informace zakotvily. Ty informace s emocionalitou, to je jako jíška. Na másle mouka. Bez másla to nechutná, že? Máslo to taky pojí a tady to pojí emoce. To je půda pro další zvídavost a další kreativitu, zůstane to v paměti. Kdežto když se člověk učí něco, co nemá rád, a nemá rád ani toho učitele, tak se to rychle naučí, odhrká - a zapomene.

A když dítě nemůžu dostat od počítače. Co dělat v těchto případech?

Jde taky o to, co dělají rodiče. Sami by neměli sedět před televizí a hrkat dálkovým ovládáním, sami by se měli nadchnout pro to, co dítě dělá. Já mám zrovna takový příklad. Moje praneteř Daniela je a byla vychovávaná rodiči k tomu, aby pořád něco zajímavého dělala. Ona si televizi skoro vůbec nezapne. Dnes je jí sedmadvacet, pořád jezdí po světě, překládá ze všech možných řečí, i aktivně je ovládá, pracuje jako žurnalistka pro rozhlas, dělá muziku a hraje divadlo. Ona nikdy nemá dlouhou chvíli. A druhá holka, to je to samé. Vystudovala architekturu, hraje v dechovce na klarinet, flétnu, zpívá gospel a miluje hocha, který ten gospel diriguje, a taky si nezapínají televizi. Čili ono to jde i v tomto světě, který je plný masové mediace. Ale jejich matka totéž, i otec, ale hlavně matka, ta byla sama tak vedená. Když máš sama radost z vlastního díla, tak z toho máš větší radost než z televizního filmu. To mi může potvrdit, že jsem dobrá, že jsem to dokázala, že jsem například neudělala žádnou chybu při koncertě.

Když má rodič možnost zvolit, jestli trávit s dítětem čas při společných hrách, při práci kolem domu nebo v domácnosti, co myslíte, že je lepší?

Všechno. Vždy vše, co je jednostranné, je špatné, čili to chce to i ono. Ale nejen si s dětmi hrát. Já jsem za to, aby si děti hrály i samy mezi sebou. Člověče nezlob se nebo žolíka si můžou dospělí s dětmi zahrát, ale dospělí nemají fantazii, kterou mají děti. Dospělý u toho působí tak dětinsky, že už není věrohodný, čili ony děti se potřebují taky mezi sebou vyřádit.

Lidé současnosti si stěžují na nedostatek času. U nás se objevily knížky, v nichž psychologové tvrdí, že 20 minut intenzivní pozornosti od rodičů zasytí potřebu dítěte. Jaký je váš názor?

Přijde na to. Když se podívám do minulosti nebo do zemí, kde ještě není moc techniky, například Afrika nebo Latinská Amerika, tam možná spolu 20 minut v celku nemluví, ale jsou spolu jinak, na poli jsou spolu, vaří spolu nebo se koupou jeden za druhým v jedné vaně, čili tam se taky utrousí nějaké to slovo s tím nebo oním a nebo se všema. Čili když má dítě větší rodinu a mluví se všema, tak se mu ani těch 20 minut nemusí věnovat sama maminka. Takže přijde na to, co se odehrává v tom dalším čase nebo při jaké další příležitosti se těch 20 minut mluví. Jedna smutná statistika ukázala, že v Německu řečovou komunikací stráví průměrná rodina tak 15 minut. A v tom jsou započítaná i taková slova jako drž hubu, zavři dveře, nechej toho, zvedni to Takže přijde na to, o čem je v těch 20 minutách řeč.

Setkala jsem se s maminkou, která tvrdila, že nemá čas na své dítě, že má spoustu práce doma a že bude pro to dítě lepší, když ho dá do jeslí nebo do školky, kde si na něj ten čas udělají.

Řeknu tolik, že to, co se naučí dítě v prvních třech letech života, to zůstává po celý život. Z toho se tvoří mozkové vazby, ty "memy" v mozku. Dítě ještě nemá své já, ještě ani není skupinové dítě, ještě neví, že jsme my, my děti z mateřské školky nebo my prvňáci. Prostě ještě nemá vlastní identitu. Vlastní identitu získává i rozporem mezi láskou a hněvem, myslím tím v období vzdoru v druhém, třetím roce života. Získává ji tím, že má individuální ochranu, individuální doprovod. Dítěti nestačí dívat se na to, co ostatní dělají, chce také něco samo objevit, a když se mu něco podaří, tak kouká, co na to máma řekne. Stačí třeba slyšet "no, pěkné". Dítě potřebuje reakci, odezvu a potvrzení, nebo i výtku. Individuální přístup potřebuje i v období vzdoru, a ten v jeslích nemá.

Musím přiznat, že jsem bohužel změnila i názor, jak se říká německy, že "jím malé žemličky", znamená to, že jsem se uskromnila. Byla jsem zásadně proti jeslím a opakuji slova pana profesora Matějčka "kdyby záleželo na dítěti, tak si rozhodně vymyslí mateřskou školku, ale nevymyslelo by si jesle". Ale když někdy vidím děti, jak jsou s matkami, které jsou nervózní a křičí a mlátí dveřmi nebo dítě zmlátí a neudělají si na něj čas... Ta maminka je asi přetažená a taky asi nebyla odmalinka zvyklá něco trpělivě dělat a něco vydržet. Ani jim to nemám za zlé, těm matkám, ale ty děti to mají zlé. Čili já jsem opravdu pro to, aby z těch dvou zel, jesle nebo ukřičená matka, se radši upřednostnilo to první. Ona ta matka je zpravidla opuštěná nebo samoživitelka a jdou si s tím dítětem zároveň na nervy, tak raději jesle, jako nouzové zařízení, ale ne jako ideál!

Co přináší společné trávení volného času rodičům a dětem? Proč je důležité, aby ho trávili spolu?

Tak za prvé rodiče dávají dětem hodnotovou orientaci, jsou jim vzorem. To je řekněme ta rodičovská role. Kromě ochrany je toto to hlavní. I ta ochrana poskytuje určitou orientaci, třeba když se dítěti řekne, že nemůže chodit na červenou. Ale oni si navzájem i pomáhají, když se jde na výlet nebo se hledají hříbky, tak jeden ty hříbky nese, střídají se, když je to těžké, nebo se děti nosí, když už nemůžou, nebo někdo běží k zastávce, aby se šoférovi řeklo, ať počká. Takže to, co se tam odehrává ve vzájemné spolupráci a pomoci, tak to je úžasné. Ale dítě nesmí být jenom v rodině, musí mít i svoje vlastní kluby a vlastní společnost.

Jaký poměr by měl být mezi časem tráveným v rodině a mimo rodinu? Protože dnes se rodiče toho snaží dětem hodně naplánovat.

Ono se to dneska hodně přehání. V Německu pozoruji dvě skupiny rodičů a ty nůžky se mezi těmi dvěma skupinami pořád hodně rozšiřují. Jeden typ rodičů své děti pořád přetěžuje, takže dítě nemůže být samo sebou, musí tam do juda a támhle do angličtiny, do plavání a do japonštiny. Čili to dítě vůbec nemůže být dítětem.

To rodiče dělají často, aby se dítě nenudilo nebo nedělalo lumpačiny.

No tak to by nebylo až tak špatný, ale ony ty lumpárny dělají taky. (smích) Ne, ale tyhle rodiny, které znám, chtějí, aby dítě mělo maturitu, univerzitu a rozhodně doktorský titul. Dnes ještě raději v informatice, protože to je ještě lepší než na medicíně, čili ony jsou děti takto hnané do soutěživosti, ale ve smyslu hlavně získat peníze a jednou zaměstnání, které hodně vynáší. A to je hrozně špatná motivace pro vývoj charakteru. Aby se to děti naučily, tak už od dvou let mají angličtinu, dokonce se jim hrají anglické písničky už v lůně maminky. To je přehnané. A ta druhá skupina je úplně jiná, tam jsou děti zanedbané. To jsou ty, s kterými se mluví tak čtvrt hodiny denně. Čili existují tyto dvě skupiny, které jsou extrémně vyhrocené a stále rostou. Takže normální lidi jsou, zdá se mi, čím dál tím víc v menšině. Jednostrannost je vždy zlá.

Uveďme jako příklad desetileté dítě. Mělo by hrát na nějaký hudební nástroj, dělat nějaký sport nebo balet a mělo by mít skupinu, řekněme skauty, ve které se učí být v kolektivu, být s dětmi. Čili toto by mělo být a řekla bych, že je to minimum, ale že toho ani víc být nemusí.

Když dítě začne hrát na nějaký nástroj, baví ho to, ale po nějaké době toho chce nechat?

Dítě to musí alespoň rok vydržet a pak se může třeba rozhodnout pro jiný nástroj.

Má křesťanská rodina výchovu lehčí nebo těžší? Chce víru předat dětem, takže se ty nároky jakoby zvětšují.

Já jsem přesvědčená o tom, že křesťanská výchova je lepší než ateistická, a protože jsem křesťanskou výchovu zakusila, tak vím, jak to prospělo vývoji mé osobnosti. Protože v něco vyššího, co není postižitelné myslí, by měl člověk opravdu věřit. Když ateista věří v člověčenství, humanitu, že si lidé mají pomáhat, tak to už je cosi, co je v podstatě láska. Když se člověk upíše lásce, tak je stejně v religiozitě. Je zakotvený.

Horší je, když se lidé snaží jen o úspěch, kariéru. Tak to je zlé. Je vidno, jak jsou ti lidé čím dál depresivnější, protože svého cíle nedosáhnou. To, čeho by chtěli dosáhnout, mají pořád něčím ohrožené. Nebo si vezmou člověka s tím, že když já jsem toho nedosáhl, vezmu si takového muže, který toho dosáhne. On pak nedostane místo nebo onemocní a je to zase v konečníku.

Takže se dá obecně říct, že to mají věřící lepší?

Rozhodně to mají lepší... Co je totiž pominutelné? Pominutelné je mládí i kariéra, ta končí nejpozději v penzi, že jo. Čili to, co je pominutelné, na to není nikdy spolehnutí. Spolehnutí je na to, co je věčné. Ale to, co je věčné, má dokonce pravidla, velmi konkrétní pravidla, která vedou tímto vnímatelným světem k dosažení vyššího cíle. Toho dosáhnou teda až po smrti. Ale takový člověk stojí pevnýma nohama na zemi, musí podle pravidel žít a dodržovat desatero a dodržet jisté povinnosti, které se k tomu pojí. Ale on ví, je žehnaný vyšším cílem, čili se mu vede daleko lépe, než když si myslí, že to končí už tady.

Teď možná otázka na tělo. Vám se nenarodily děti. Řeknou vám někdy rodiče, že se nemůžete dostatečně vcítit do jejich situace, když jste sama nikdy žádné dítě nevychovala?

To se mi tu a tam stane. Ale já sama jsem byla dítě, takže to mám z vlastní zkušenosti, a dělala jsem velmi mnoho pro to, abych děti vychovávala, kupříkladu ve skautingu. Je to výhoda i nevýhoda. Teda za prvé to byla největší krize mého života, že děti nemám. Protože já jsem na ně vyloženě stavěná. Když jsme psali první slohovou úlohu, někdy ve druhé nebo třetí třídě, na téma "čím chci být", tak já jsem napsala "maminkou". Ptala se mě učitelka: od kolika dětí? A já jsem řekla "tak nejméně od dvou", ale můj ideál bylo mít deset dětí. No, ale kdybych měla těch deset dětí, tak nedělám to, co dělám. Rozumíte, budu sedět někde doma, vařit marmeládu a vypravovat pohádky.

Ano, ale poslyšte. Má to také jistou výhodu v poradenství - že to nevidím přes jisté brýle. Víte, neřeknu si třeba, že mně se povedlo vychovat syna, tak se to musí povést každému. Dívám se na to spíš z hlediska všeobecnějšího. Takže všechno to má výhody i nevýhody. Dokonce jsem o tom nedávno psala článek, jak se takhle stárne. Skutečně, až jsem měla poslední menstruaci za sebou a ztratila jsem naděje ještě otěhotnět, tak jsem se uklidnila. Do té doby jsem pořád doufala, že se mi to podaří.

Co byste chtěla vzkázat čtenářům Rodinného života?

Ano, tak já bych jim nejraději poradila, aby mezi sebou pěstovali lásku, mezi sebou jako muž a žena, a tím dali dětem základnu bezpečnosti, tedy přístav, a aby tím i učili děti, jak se s tou láskou zachází. To se děti musí naučit na rodičích. Vidět, že se i oni pohádají a že se ještě ten den smíří, ještě než zapadne slunce. A aby se čtenářům ta láska povedla.


Rozhovor s Jiřinou Prekopovou, Rodinný život (M. Řezníčková), 3/2008, převzato z www.rodinnyzivot.eu 


Přestože jsem velkým zastáncem psaného slova a mám literární formu ráda, tentokrát, kdyby to bylo v mé moci, bych ráda přidala k tištěnému časopisu i CD s videonahrávkou rozhovoru s psycholožkou Jiřinou Prekopovou. Domnívám se, že do slov nelze převést celý její projev, v němž slova jsou podepřená emocionalitou, kterou bohatě vnímáte ve tváři i v hlase, a teprve to všechno dohromady je celé sdělení, které tato vitální paní, již v důchodovém věku, předává. Přestože vám tímto nabízíme jen část toho, čím setkání se známou psycholožkou je, doufám, že i tak bude pro vás rozhovor zajímavý a pomůže všem rodičům a vychovatelům v hledání toho, co je pro děti důležité.


Co by o vás měli vědět naši čtenáři? Jak byste se jim představila?

Nejsou vůbec důležité nějaké tituly ani není významné, co jsem všechno vystudovala, protože z toho, co jsem se naučila ve škole, v podstatě nic nemůžu použít. (smích) Významné je, že jsem neměla jednoduchý život, ale já opravdu čím dál tím víc obdivuji řízení Boží, které mě vede, chrání, organizuje kontakty, a také jak mi vychází vstříc. Toto je to, co mě bere, fakt žasnu. Co by o mně měli lidi vědět? Nechť se se mnou účastní toho, že jsou takové zázraky! Poslouchejte, můj život se změnil od té doby, co jsem přestala usilovat o "něco". To se mi ostatně zpravidla nepovedlo nebo to byl nějaký průser. A pak jsem si ve čtyřiceti, pětačtyřiceti, padesáti řekla: "Ne má vůle, ale Tvá vůle se staň." A teď to všechno běží jak na drátku a všechno to vede k tomu, aby si lidé obnovili lásku. To je ohromné. Takže pokud lidé chtějí něco vědět, tak ať se účastní se mnou toho díla lásky.

Vy jste mi dobře přihrála na další otázku. S vámi je spojován termín "bezpodmínečná láska". Kde jste ji čerpala vy sama?

Zrovna sedím v Olomouci, kde jsem se narodila. Přestože moje maminka byla jinak moc hodná a obětavá, musím říct, že jsem se necítila svou maminkou bezpodmínečně milovaná. Ale málokdo byl bezpodmínečně milovaný svými rodiči. Já jsem hledala lásku u mužů. A já je tak týrala, aby se mi dostal ten důkaz! Že mě miluje i přesto, že jsem cholerická nebo zlá. To nebylo kvůli tomu, že bych se tou bolestí kochala, ale když jsem viděla, že mě přesto miluje, pořád jsem se ptala "fakt mě máš rád, když jsem" Kolikrát jsem je zneužívala, abych ten malý důkaz dostala, a pak ho nechala plavat. To snad tam ani nepište, to je něco hrozného.

A kde jste se bezpodmínečné lásce naučila?

To je otázka... Já sama vlastně nevím. Byla to prostě touha, že to tak má být a že vlastně jenom po tom člověk touží. Protože podmíněná láska, to je na prd. Na tu se nemůžeš spolehnout. Pořád musíš být takový, jakého tě chce ten druhý, a nemůžeš být sám sebou. Že to má být bezpodmínečné, to je jasné. Bezpodmínečná láska, to pro mě byl Kristus. Byla jsem částečně vychovávaná knězem, to byl bratr mé maminky, s kterým jsme bydleli. Obstarával nám, dětem, knížky ke čtení. Byly to knížky velmi zbožné, hlavně Naše světla - životopisy svatých malých mučedníčků, kteří umřeli na něco hrozného a trápili se, ale oni prostě bezpodmínečně milovali Ježíše. Nebo Maria, matka Ježíšova! Doprovázela ho věrně na jeho cestě s křížem a jako poslední spolu se sv. Janem stála pod křížem až do jeho posledního dechu. A to byl pro mě ideál. Nebo v pohádkách se také objevuje bezpodmínečná láska - od toho, který zachraňuje. Například sestřička v Sedmi havranech i za cenu smrti, popravy mlčí a dělá košilky pro bratříčky. Takovými příklady jsem byla sycená, a že něco takového může být i v opravdovém životě, to byla ta touha.


Existuje nějaká psychologická rada rodičům, jak by jejich děti měly trávit volný čas?

Důležité je, aby děti byly aktivní a kreativní. Stačí, aby před televizí a počítačovými hrami seděly co možno nejméně. Dokonce si myslím, že by stačilo podívat se na fotbal, film o zvířátkách, na pěkný koncert nebo na Urbi et orbi, na to je televize dobrá.

A co dělat, když děti tráví před televizí či počítačem hodně času?

Víte, děti tím v podstatě hloupnou, protože mozek se vyvíjí aktivní činností, a ne pasivní. Když dítě následuje učitele, kterého miluje, když je nadšené svým vychovatelem - a to může být i maminka, dědeček, učitelka ve školce nebo i profesor na univerzitě - když je člověk miluje nebo obdivuje, tak ta emocionalita je nejlepší půdou v mozku pro to, aby se tam všechny věcné informace zakotvily. Ty informace s emocionalitou, to je jako jíška. Na másle mouka. Bez másla to nechutná, že? Máslo to taky pojí a tady to pojí emoce. To je půda pro další zvídavost a další kreativitu, zůstane to v paměti. Kdežto když se člověk učí něco, co nemá rád, a nemá rád ani toho učitele, tak se to rychle naučí, odhrká - a zapomene.

A když dítě nemůžu dostat od počítače. Co dělat v těchto případech?

Jde taky o to, co dělají rodiče. Sami by neměli sedět před televizí a hrkat dálkovým ovládáním, sami by se měli nadchnout pro to, co dítě dělá. Já mám zrovna takový příklad. Moje praneteř Daniela je a byla vychovávaná rodiči k tomu, aby pořád něco zajímavého dělala. Ona si televizi skoro vůbec nezapne. Dnes je jí sedmadvacet, pořád jezdí po světě, překládá ze všech možných řečí, i aktivně je ovládá, pracuje jako žurnalistka pro rozhlas, dělá muziku a hraje divadlo. Ona nikdy nemá dlouhou chvíli. A druhá holka, to je to samé. Vystudovala architekturu, hraje v dechovce na klarinet, flétnu, zpívá gospel a miluje hocha, který ten gospel diriguje, a taky si nezapínají televizi. Čili ono to jde i v tomto světě, který je plný masové mediace. Ale jejich matka totéž, i otec, ale hlavně matka, ta byla sama tak vedená. Když máš sama radost z vlastního díla, tak z toho máš větší radost než z televizního filmu. To mi může potvrdit, že jsem dobrá, že jsem to dokázala, že jsem například neudělala žádnou chybu při koncertě.

Když má rodič možnost zvolit, jestli trávit s dítětem čas při společných hrách, při práci kolem domu nebo v domácnosti, co myslíte, že je lepší?

Všechno. Vždy vše, co je jednostranné, je špatné, čili to chce to i ono. Ale nejen si s dětmi hrát. Já jsem za to, aby si děti hrály i samy mezi sebou. Člověče nezlob se nebo žolíka si můžou dospělí s dětmi zahrát, ale dospělí nemají fantazii, kterou mají děti. Dospělý u toho působí tak dětinsky, že už není věrohodný, čili ony děti se potřebují taky mezi sebou vyřádit.

Lidé současnosti si stěžují na nedostatek času. U nás se objevily knížky, v nichž psychologové tvrdí, že 20 minut intenzivní pozornosti od rodičů zasytí potřebu dítěte. Jaký je váš názor?

Přijde na to. Když se podívám do minulosti nebo do zemí, kde ještě není moc techniky, například Afrika nebo Latinská Amerika, tam možná spolu 20 minut v celku nemluví, ale jsou spolu jinak, na poli jsou spolu, vaří spolu nebo se koupou jeden za druhým v jedné vaně, čili tam se taky utrousí nějaké to slovo s tím nebo oním a nebo se všema. Čili když má dítě větší rodinu a mluví se všema, tak se mu ani těch 20 minut nemusí věnovat sama maminka. Takže přijde na to, co se odehrává v tom dalším čase nebo při jaké další příležitosti se těch 20 minut mluví. Jedna smutná statistika ukázala, že v Německu řečovou komunikací stráví průměrná rodina tak 15 minut. A v tom jsou započítaná i taková slova jako drž hubu, zavři dveře, nechej toho, zvedni to Takže přijde na to, o čem je v těch 20 minutách řeč.

Setkala jsem se s maminkou, která tvrdila, že nemá čas na své dítě, že má spoustu práce doma a že bude pro to dítě lepší, když ho dá do jeslí nebo do školky, kde si na něj ten čas udělají.

Řeknu tolik, že to, co se naučí dítě v prvních třech letech života, to zůstává po celý život. Z toho se tvoří mozkové vazby, ty "memy" v mozku. Dítě ještě nemá své já, ještě ani není skupinové dítě, ještě neví, že jsme my, my děti z mateřské školky nebo my prvňáci. Prostě ještě nemá vlastní identitu. Vlastní identitu získává i rozporem mezi láskou a hněvem, myslím tím v období vzdoru v druhém, třetím roce života. Získává ji tím, že má individuální ochranu, individuální doprovod. Dítěti nestačí dívat se na to, co ostatní dělají, chce také něco samo objevit, a když se mu něco podaří, tak kouká, co na to máma řekne. Stačí třeba slyšet "no, pěkné". Dítě potřebuje reakci, odezvu a potvrzení, nebo i výtku. Individuální přístup potřebuje i v období vzdoru, a ten v jeslích nemá.

Musím přiznat, že jsem bohužel změnila i názor, jak se říká německy, že "jím malé žemličky", znamená to, že jsem se uskromnila. Byla jsem zásadně proti jeslím a opakuji slova pana profesora Matějčka "kdyby záleželo na dítěti, tak si rozhodně vymyslí mateřskou školku, ale nevymyslelo by si jesle". Ale když někdy vidím děti, jak jsou s matkami, které jsou nervózní a křičí a mlátí dveřmi nebo dítě zmlátí a neudělají si na něj čas... Ta maminka je asi přetažená a taky asi nebyla odmalinka zvyklá něco trpělivě dělat a něco vydržet. Ani jim to nemám za zlé, těm matkám, ale ty děti to mají zlé. Čili já jsem opravdu pro to, aby z těch dvou zel, jesle nebo ukřičená matka, se radši upřednostnilo to první. Ona ta matka je zpravidla opuštěná nebo samoživitelka a jdou si s tím dítětem zároveň na nervy, tak raději jesle, jako nouzové zařízení, ale ne jako ideál!

Co přináší společné trávení volného času rodičům a dětem? Proč je důležité, aby ho trávili spolu?

Tak za prvé rodiče dávají dětem hodnotovou orientaci, jsou jim vzorem. To je řekněme ta rodičovská role. Kromě ochrany je toto to hlavní. I ta ochrana poskytuje určitou orientaci, třeba když se dítěti řekne, že nemůže chodit na červenou. Ale oni si navzájem i pomáhají, když se jde na výlet nebo se hledají hříbky, tak jeden ty hříbky nese, střídají se, když je to těžké, nebo se děti nosí, když už nemůžou, nebo někdo běží k zastávce, aby se šoférovi řeklo, ať počká. Takže to, co se tam odehrává ve vzájemné spolupráci a pomoci, tak to je úžasné. Ale dítě nesmí být jenom v rodině, musí mít i svoje vlastní kluby a vlastní společnost.

Jaký poměr by měl být mezi časem tráveným v rodině a mimo rodinu? Protože dnes se rodiče toho snaží dětem hodně naplánovat.

Ono se to dneska hodně přehání. V Německu pozoruji dvě skupiny rodičů a ty nůžky se mezi těmi dvěma skupinami pořád hodně rozšiřují. Jeden typ rodičů své děti pořád přetěžuje, takže dítě nemůže být samo sebou, musí tam do juda a támhle do angličtiny, do plavání a do japonštiny. Čili to dítě vůbec nemůže být dítětem.

To rodiče dělají často, aby se dítě nenudilo nebo nedělalo lumpačiny.

No tak to by nebylo až tak špatný, ale ony ty lumpárny dělají taky. (smích) Ne, ale tyhle rodiny, které znám, chtějí, aby dítě mělo maturitu, univerzitu a rozhodně doktorský titul. Dnes ještě raději v informatice, protože to je ještě lepší než na medicíně, čili ony jsou děti takto hnané do soutěživosti, ale ve smyslu hlavně získat peníze a jednou zaměstnání, které hodně vynáší. A to je hrozně špatná motivace pro vývoj charakteru. Aby se to děti naučily, tak už od dvou let mají angličtinu, dokonce se jim hrají anglické písničky už v lůně maminky. To je přehnané. A ta druhá skupina je úplně jiná, tam jsou děti zanedbané. To jsou ty, s kterými se mluví tak čtvrt hodiny denně. Čili existují tyto dvě skupiny, které jsou extrémně vyhrocené a stále rostou. Takže normální lidi jsou, zdá se mi, čím dál tím víc v menšině. Jednostrannost je vždy zlá.

Uveďme jako příklad desetileté dítě. Mělo by hrát na nějaký hudební nástroj, dělat nějaký sport nebo balet a mělo by mít skupinu, řekněme skauty, ve které se učí být v kolektivu, být s dětmi. Čili toto by mělo být a řekla bych, že je to minimum, ale že toho ani víc být nemusí.

Když dítě začne hrát na nějaký nástroj, baví ho to, ale po nějaké době toho chce nechat?

Dítě to musí alespoň rok vydržet a pak se může třeba rozhodnout pro jiný nástroj.

Má křesťanská rodina výchovu lehčí nebo těžší? Chce víru předat dětem, takže se ty nároky jakoby zvětšují.

Já jsem přesvědčená o tom, že křesťanská výchova je lepší než ateistická, a protože jsem křesťanskou výchovu zakusila, tak vím, jak to prospělo vývoji mé osobnosti. Protože v něco vyššího, co není postižitelné myslí, by měl člověk opravdu věřit. Když ateista věří v člověčenství, humanitu, že si lidé mají pomáhat, tak to už je cosi, co je v podstatě láska. Když se člověk upíše lásce, tak je stejně v religiozitě. Je zakotvený.

Horší je, když se lidé snaží jen o úspěch, kariéru. Tak to je zlé. Je vidno, jak jsou ti lidé čím dál depresivnější, protože svého cíle nedosáhnou. To, čeho by chtěli dosáhnout, mají pořád něčím ohrožené. Nebo si vezmou člověka s tím, že když já jsem toho nedosáhl, vezmu si takového muže, který toho dosáhne. On pak nedostane místo nebo onemocní a je to zase v konečníku.

Takže se dá obecně říct, že to mají věřící lepší?

Rozhodně to mají lepší... Co je totiž pominutelné? Pominutelné je mládí i kariéra, ta končí nejpozději v penzi, že jo. Čili to, co je pominutelné, na to není nikdy spolehnutí. Spolehnutí je na to, co je věčné. Ale to, co je věčné, má dokonce pravidla, velmi konkrétní pravidla, která vedou tímto vnímatelným světem k dosažení vyššího cíle. Toho dosáhnou teda až po smrti. Ale takový člověk stojí pevnýma nohama na zemi, musí podle pravidel žít a dodržovat desatero a dodržet jisté povinnosti, které se k tomu pojí. Ale on ví, je žehnaný vyšším cílem, čili se mu vede daleko lépe, než když si myslí, že to končí už tady.

Teď možná otázka na tělo. Vám se nenarodily děti. Řeknou vám někdy rodiče, že se nemůžete dostatečně vcítit do jejich situace, když jste sama nikdy žádné dítě nevychovala?

To se mi tu a tam stane. Ale já sama jsem byla dítě, takže to mám z vlastní zkušenosti, a dělala jsem velmi mnoho pro to, abych děti vychovávala, kupříkladu ve skautingu. Je to výhoda i nevýhoda. Teda za prvé to byla největší krize mého života, že děti nemám. Protože já jsem na ně vyloženě stavěná. Když jsme psali první slohovou úlohu, někdy ve druhé nebo třetí třídě, na téma "čím chci být", tak já jsem napsala "maminkou". Ptala se mě učitelka: od kolika dětí? A já jsem řekla "tak nejméně od dvou", ale můj ideál bylo mít deset dětí. No, ale kdybych měla těch deset dětí, tak nedělám to, co dělám. Rozumíte, budu sedět někde doma, vařit marmeládu a vypravovat pohádky.

Ano, ale poslyšte. Má to také jistou výhodu v poradenství - že to nevidím přes jisté brýle. Víte, neřeknu si třeba, že mně se povedlo vychovat syna, tak se to musí povést každému. Dívám se na to spíš z hlediska všeobecnějšího. Takže všechno to má výhody i nevýhody. Dokonce jsem o tom nedávno psala článek, jak se takhle stárne. Skutečně, až jsem měla poslední menstruaci za sebou a ztratila jsem naděje ještě otěhotnět, tak jsem se uklidnila. Do té doby jsem pořád doufala, že se mi to podaří.

Co byste chtěla vzkázat čtenářům Rodinného života?

Ano, tak já bych jim nejraději poradila, aby mezi sebou pěstovali lásku, mezi sebou jako muž a žena, a tím dali dětem základnu bezpečnosti, tedy přístav, a aby tím i učili děti, jak se s tou láskou zachází. To se děti musí naučit na rodičích. Vidět, že se i oni pohádají a že se ještě ten den smíří, ještě než zapadne slunce. A aby se čtenářům ta láska povedla.

 Vytiskout