Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   27. května 2017
  
  
           
 Vykřič svůj vztek v objetí Minimalizovat  


rozhovor s J. Prekopovou, Psychologie dnes, Daniela Kramulová, převzato z www.rodina.cz

Metoda pevného objetí, kterou psycholožka Jiřina Prekopová (mj. autorka bestselleru Malý tyran nakladatelství Portál) propaguje v rodinné terapii, dokáže znovu probouzet lásku tam, kde se skrývá pod nánosy nedorozumění, vzteku a vzdoru. Terapeut však podle ní musí sám nejprve prožít nějakou životní krizi, aby z ní druhým dokázal pomoci.

Měla by podle vás pro psychology pracující v poradenství platit nějaká věková hranice zajišťující určitou míru životních zkušeností, podobně jako je tomu třeba u senátorů?

To si nemyslím. Ale byla bych pro, aby se už ke studiu psychologie raději vybírali zájemci ne podle výborných známek, ale na základě životních postojů. Mnozí dvacetiletí už jsou pořádně „ukovaní“ životem, zatímco jiní se ani v pětatřiceti do proudu hrbolatého života ještě pořádně nenamočili a znalosti mají vyhledané z knih a ze statistik.

Co bylo pro vás tou pravou „školou života“?

Já sama jsem se těm nejpodstatnějším věcem naučila při provázení rodičů postižených dětí. Uvědomila jsem si, že na stupni životního vývoje jsou daleko přede mnou. Přijali neúspěch, fakt, že se hodně jejich životních plánů nikdy nesplní, že nikdy nebudou mít tu banální radost z toho, že mají hezké, šikovné dítě, že jednou vystuduje, postaví se na vlastní nohy a přivede jim vnoučata. Moje životní neúspěchy byly proti tomu prkotina. Kde vzali tu životní sílu, říkala jsem si.

Našla jste odpověď?

Ano. U nich jsem poprvé přišla na stopu bezpodmínečné lásky. Zjistila jsem, že milují své dítě, aniž by od něj mohli čekat nějaký „vnější přínos“. Stojí za ním, i když jsou na ulici nápadní, protože dítě slintá, má záchvaty a všichni se po nich otáčejí.

Jenže těžké životní situace člověka často srazí na kolena. Jak to udělat, aby v nich našel vnitřní sílu?

Musí sám sebe poznat, své síly, slabiny, dřívější zranění a uvědomit si, co ze sebe přenáší na druhé. Často k vnitřnímu zpracování potřebuje pomoc terapeuta nebo duchovního poradce. Měl by se naučit reflektovat signály, které k němu přicházejí na základě zpětné vazby. Psychologovi může pomoci i systematické doprovázení supervizorem. Představte si třeba psycholožku, která kvůli vlastnímu zklamání nenávidí mužský. Kdyby k ní přišli do poradny manželé, začne ženu podporovat v tom, že chlapi jsou sobci, že za nic nestojí. Manžel okamžitě vycítí, že jím pohrdá, že mu nechce rozumět. Lidi, kteří k sobě třeba chtěli znovu najít cestu, ještě víc rozeštve.

Vám se daří nepřenášet své problémy na klienty?

Dlouho jsem si myslela, že mám všechny problémy zpracované. Víte, jsem druhorozené dítě, a tak když ke mně přišli rodiče s tím, že jejich prvorozený mladšího sourozence pořád utlačuje, bere mu hračky, vůbec mu nepomůže anebo to dělá surovým způsobem, říkala jsem jim: leccos z toho znám od své starší sestry. Vždycky jsem držela s druhorozeným proti prvorozenému. Až na oslavě mých pětašedesátin jsem pochopila svou chybu. Moje sestra totiž vyprávěla o našem společném dětství. Přiznala se, jak na mě hrozně žárlila a že její jediná jistota byla, že já jsem ta malá a ona velká. A tak mě musela pořád umenšovat, pokořovat, zastrašovat, aby mohla tou velkou zůstat. Uvědomila jsem si, že trpěla taky, ale jinak. Na základě téhle reflexe jsem v sedmdesáti letech napsala knihu o prvorozených.

Jste známá jako autorka terapie pevným objetím. Jak jste se k této metodě dopracovala?

S terapeutickým účinkem pevného objetí přišla Američanka Martha Welschová, která ho používala pro autistické děti. Já jsem její teorii převzala a upravila pro potřeby rodinné terapie díky svému muži. On byl tím, kdo dokázal člověka v nouzi opravdu podržet. Jednou jsem na něj byla hrozně hrubá. Byla jsem nervózní a lezl mi na nervy. „Nech mě na pokoji, táhni k čertu,“ křičela jsem na něj. Jenže on se nenechal zahnat na útěk. Obrátil mě proti sobě, hrudník k hrudníku, srdcem k srdci, tváří v tvář. „Pusť mě, já nechci žádné objetí. Ty se potíš, já se potím, je to odporný,“ řvala jsem na něj. Držel mě a říkal mi, že mě nepustí, dokud se nevykřičím a dokud mi nebude dobře. „Už je mi dobře, pusť mě,“ ošívala jsem se nervózně v jeho náručí. „Ale mně s tebou ještě dobře není,“ odpověděl mi a já jsem najednou pochopila, že mě má rád, přestože takhle blbnu. Bez tohohle zážitku bych asi nebyla schopná metodu pevného objetí využít a rozvinout.

Jak může v rodinném konfliktu pomoci?

Pomáhá obnovit lásku ve chvílích, kdy je překrytá nánosy starostí, únavy nebo zlosti. Blízcí lidé díky metodě pevného objetí dokážou svůj cit druhému zase ukázat. Vzájemně se do sebe vcítí, konfrontují se se svým vztekem a bolestí a promění je zase v lásku.

Vzpomenete si na situaci, kdy jste se jako terapeutka cítila bezmocná?

Vzpomínám si na paní, která přitáhla manžela na workshop věnovaný terapii pevného objetí s nadějí, že se k ní vrátí. Jenže on už měl jinou ženu a odmítal jít do obětí. Navrhla jsem, že by se tedy mohli zkusit v úctě rozejít, říci si, co spolu prožili hezkého, a přijmout odpovědnost za to, že něco společně zpackali. Jenže to zas nechtěla ta paní…

Musí v okamžiku objetí aspoň jeden z partnerů cítit lásku? Co když mají oba na sebe zrovna vztek?

Nevadí to, pokud máte obejmout vám blízkého člověka, který za ten vztek může, a pokud je u obou alespoň zrnko lásky. Ti dva jsou, jak se říká, v emocionální ambivalenci. Problém je, když například matka, která má vztek na svého partnera, lapne dítě a spustí na něj hněv, který dítěti nepatří. Stává se hromosvodem na cizí problémy a to ho zraňuje a znejišťuje. Ale když má máma vztek na něj, je úplně v pořádku, když mu to ukáže. I dítě má právo svůj vztek a smutek matce ukázat. To je pravý smysl terapie pevným objetím. Pokud si rodiče představují, že si tím vynutí poslušnost dítěte, jsou na špatné koleji.

Současná terapie pevným objetím se trochu liší od té, s níž jste začínala. Proč?

Nejdřív pro terapii pevným objetím platilo podržet člověka v jeho slovy nezpracované bolesti tak dlouho v náručí, až je mu dobře. V průběhu praxe jsem pochopila, že jde navíc, a dokonce častěji, o to, aby oba dva tu bolest vzájemně konfrontovali. Tím se do sebe vcítili a obnovili bezpodmínečnou lásku. V tom je hlavní smysl. Zpočátku se nám občas stávalo, že jsme navzdory všem předpokladům a očekáváním ničeho nedocílili. Čekali jsme, že dítě v matčině objetí vykřičí svůj vztek. Že třeba řekne, nenávidím, když mě biješ nebo když se mnou nemluvíš, když dáváš přednost bráchovi přede mnou, když komanduješ tátu. Ale ono prostě mlčelo. Pak jsem začala spolupracovat s Bertem Hellingerem a pochopila jsem význam rodinného systému. Že otec a matka jsou v rodině na prvním místě a děti až za nimi na druhém, to se vědělo. Ale Hellinger poprvé přišel s tím, že nechal člověka, který řešil nějaký svůj problém, postavit jednotlivé členy rodiny, prostřednictvím jejich zástupců, do prostoru a nechal mu nahlédnout, kde je systemický zádrhel. Díky tomu jsem dospěla k několika klíčovým poznáním. Vzpomínám si na jeden případ: Otec na krátkou dobu odešel od rodiny a pak se zase vrátil. Jenže syn ho už neměl rád, odmítal se s ním bavit. „Prosím tě, odpusť mi, podívej se na mě,“ říkal mu otec plačtivým hlasem. A Bert Hellinger na to: „Kdo jsi vlastně? Dítě, co fňuká? Žádné dítě přece nemá rádo dětinského tatínka. Chce, aby táta a máma byli silní, aby se na ně mohlo spolehnout. Postavte se jako mužský!“ To pomohlo. Ve zdravém systému rodiny totiž mají být rodiče velcí a dávat bezpečnost hnízda, vzor, pravidla a dítě má být malé a přijímat je.

Takže jste do terapie pevným objetím integrovala systemický přístup?

Ano. A okamžitě jsme zaznamenali obrovský skok kupředu. Zjistila jsem, že pokud se lidé cítí na špatném místě, než které jim náleží, pusu prostě neotevřou - jako ten pětiletý kluk, který vyrůstal jen s matkou. Držela toho malého tyrana v objetí a on mlčel. Rozestavili jsme je podle Hellingera a ukázalo se, že kluk se cítí na místě tatínka a vlastně mlčí za něj. Když maminka mermomocí chtěla, aby řekl aspoň slovo, pronesl: „Jdi do prdele!“ Taky za tatínka. Terapeut nejprve musí každému najít místo, které mu v životě osudově náleží a na němž má možnost se dál rozvíjet. Teprve pak se takovému člověku může dostat podpory a lásky. Víte, uvědomila jsem si, že jsem vlastně trochu posunuté role v rodinném systému v dětství zažila také.


Vyprávějte, prosím…

Můj tatínek se občas trochu napil - nikdy ale nepřišel domů opilý, jen s takovou malou špičkou. Maminka na to měla ohromný postřeh, říkala, že má rybí oči. „No, to chodíš pěkně brzy domů,“ říkávala mu ironicky. Jak já tu větu nenáviděla! Vidět, jak je tatínek před námi káraný jako děcko, bylo hrozné. Byla bych šťastná, kdyby ho maminka trochu tolerovala, vždyť i ona měla své chyby, jako každý normální člověk. Proto jsem měla tendenci tatínka před ní schovávat a chránit. Jako terapeutka jsem si později ověřila, že výraznější systemické nepořádky v systému rodiny vedou nejednou k tomu, že dítě jde do koalice se slabším rodičem proti silnějšímu. Děti mají takový zvláštní smysl pro spravedlnost. A pokud je tím dítětem syn, často se stává, že se časem dá na pití jako otec - jsou přece na jedné lodi. Setkala jsem se i s případy dcer, které z podobných pohnutek šly do incestu. Cítily, že otec je ten urážený, ponižovaný, v manželském loži odmítaný. Byly ochotné mu dát něco, co ho těší a co mu je máma dlužná, jen aby neodešel, aby rodina zůstala pohromadě.

Nevyřešené problémy s rodiči, i když nemusejí být v tak vyhrocené formě, si ale mnozí z nás přinášejí až do dospělosti…

Vzpomínám si na jeden zajímavý a smutný případ ženy, kterou výchova k perfekcionismu ovlivnila na celý život. Jako nejstarší ze tří sester měla být neustále vzorem pro malé sourozence. Všechno musela mít vždycky nejlepší, všechno perfektně zvládnuté, musela mít úspěch. Když se jí narodilo dítě s rozštěpem, narcistická bublina splaskla. Dodnes není schopná milovat své dítě, nedokáže mít ráda ani sama sebe, protože k lásce potřebuje úspěch. A postižené dítě pro ni představuje selhání. Každý terapeut dobře ví, že nezpracovaná zranění z dětství člověku maří jeho seberealizaci. Proto v našich kurzech pro terapeuty pevným objetím začínáme vnitřním smířením se s rodičem. Pod vizualizací cvičíme setkání s nepřítomným rodičem - velmi často už totiž ani přijít nemůže. Zemřel, žije někde v domově důchodců…

Jak takové smíření se s nepřítomným rodičem vypadá?

Konfrontace s matkou či otcem probíhá ve třech krocích pod vizualizací. V prvním se člověk pod vedením terapeuta zaměří na své dětství a postupně vykřičí nebo vypláče všechen smutek a příkoří, které ve vztahu k rodiči cítí: chtěl jsem mámu, co mi rozumí; nenávidím tu vařečku, kterou jsi mě bila; bolí mě, že bráchu miluješ víc než mě… Ve druhém kroku jdeme společně do dětství té matky a díváme se, co ji utvářelo, jaké síly a tlaky na ni působily a jak ji formovaly pro její vlastní dospělý život. Díky vcítění se do jejího života člověk lépe pochopí, čím byla zatížená, proč se chovala zrovna takhle. Posledním krokem je smíření, odpuštění, často dotek bezpodmínečné lásky - mám tě rád, přesto, že jsi mi ublížila, vím, že jsi nemohla jinak. Prosím tě, žehnej mi, přestože dělám chyby, ať mohu s tvou láskou odejít ke své rodině a rozdávat ji dál.

Není taková vizualizace snazší než smíření se s rodičem skutečným?

To máte pravdu. Nepřítomný nemůže oponovat, nehrozí, že se znovu pohádáte. Pod vizualizací se nemusí brát ohled, jestli stará máma tu zlost, bolest a zklamání svého dítěte snese, může vypěnit na plné pecky a dostane se ven. Smiřovat živé lidi bývá mnohdy složitější, ale i to se většinou daří. Lidí, kteří by cítili jen nenávist a doopravdy se smířit nechtěli, je ve skutečnosti velmi málo. 
 


rozhovor s J. Prekopovou, Psychologie dnes, Daniela Kramulová, převzato z www.rodina.cz

Metoda pevného objetí, kterou psycholožka Jiřina Prekopová (mj. autorka bestselleru Malý tyran nakladatelství Portál) propaguje v rodinné terapii, dokáže znovu probouzet lásku tam, kde se skrývá pod nánosy nedorozumění, vzteku a vzdoru. Terapeut však podle ní musí sám nejprve prožít nějakou životní krizi, aby z ní druhým dokázal pomoci.

Měla by podle vás pro psychology pracující v poradenství platit nějaká věková hranice zajišťující určitou míru životních zkušeností, podobně jako je tomu třeba u senátorů?

To si nemyslím. Ale byla bych pro, aby se už ke studiu psychologie raději vybírali zájemci ne podle výborných známek, ale na základě životních postojů. Mnozí dvacetiletí už jsou pořádně „ukovaní“ životem, zatímco jiní se ani v pětatřiceti do proudu hrbolatého života ještě pořádně nenamočili a znalosti mají vyhledané z knih a ze statistik.

Co bylo pro vás tou pravou „školou života“?

Já sama jsem se těm nejpodstatnějším věcem naučila při provázení rodičů postižených dětí. Uvědomila jsem si, že na stupni životního vývoje jsou daleko přede mnou. Přijali neúspěch, fakt, že se hodně jejich životních plánů nikdy nesplní, že nikdy nebudou mít tu banální radost z toho, že mají hezké, šikovné dítě, že jednou vystuduje, postaví se na vlastní nohy a přivede jim vnoučata. Moje životní neúspěchy byly proti tomu prkotina. Kde vzali tu životní sílu, říkala jsem si.

Našla jste odpověď?

Ano. U nich jsem poprvé přišla na stopu bezpodmínečné lásky. Zjistila jsem, že milují své dítě, aniž by od něj mohli čekat nějaký „vnější přínos“. Stojí za ním, i když jsou na ulici nápadní, protože dítě slintá, má záchvaty a všichni se po nich otáčejí.

Jenže těžké životní situace člověka často srazí na kolena. Jak to udělat, aby v nich našel vnitřní sílu?

Musí sám sebe poznat, své síly, slabiny, dřívější zranění a uvědomit si, co ze sebe přenáší na druhé. Často k vnitřnímu zpracování potřebuje pomoc terapeuta nebo duchovního poradce. Měl by se naučit reflektovat signály, které k němu přicházejí na základě zpětné vazby. Psychologovi může pomoci i systematické doprovázení supervizorem. Představte si třeba psycholožku, která kvůli vlastnímu zklamání nenávidí mužský. Kdyby k ní přišli do poradny manželé, začne ženu podporovat v tom, že chlapi jsou sobci, že za nic nestojí. Manžel okamžitě vycítí, že jím pohrdá, že mu nechce rozumět. Lidi, kteří k sobě třeba chtěli znovu najít cestu, ještě víc rozeštve.

Vám se daří nepřenášet své problémy na klienty?

Dlouho jsem si myslela, že mám všechny problémy zpracované. Víte, jsem druhorozené dítě, a tak když ke mně přišli rodiče s tím, že jejich prvorozený mladšího sourozence pořád utlačuje, bere mu hračky, vůbec mu nepomůže anebo to dělá surovým způsobem, říkala jsem jim: leccos z toho znám od své starší sestry. Vždycky jsem držela s druhorozeným proti prvorozenému. Až na oslavě mých pětašedesátin jsem pochopila svou chybu. Moje sestra totiž vyprávěla o našem společném dětství. Přiznala se, jak na mě hrozně žárlila a že její jediná jistota byla, že já jsem ta malá a ona velká. A tak mě musela pořád umenšovat, pokořovat, zastrašovat, aby mohla tou velkou zůstat. Uvědomila jsem si, že trpěla taky, ale jinak. Na základě téhle reflexe jsem v sedmdesáti letech napsala knihu o prvorozených.

Jste známá jako autorka terapie pevným objetím. Jak jste se k této metodě dopracovala?

S terapeutickým účinkem pevného objetí přišla Američanka Martha Welschová, která ho používala pro autistické děti. Já jsem její teorii převzala a upravila pro potřeby rodinné terapie díky svému muži. On byl tím, kdo dokázal člověka v nouzi opravdu podržet. Jednou jsem na něj byla hrozně hrubá. Byla jsem nervózní a lezl mi na nervy. „Nech mě na pokoji, táhni k čertu,“ křičela jsem na něj. Jenže on se nenechal zahnat na útěk. Obrátil mě proti sobě, hrudník k hrudníku, srdcem k srdci, tváří v tvář. „Pusť mě, já nechci žádné objetí. Ty se potíš, já se potím, je to odporný,“ řvala jsem na něj. Držel mě a říkal mi, že mě nepustí, dokud se nevykřičím a dokud mi nebude dobře. „Už je mi dobře, pusť mě,“ ošívala jsem se nervózně v jeho náručí. „Ale mně s tebou ještě dobře není,“ odpověděl mi a já jsem najednou pochopila, že mě má rád, přestože takhle blbnu. Bez tohohle zážitku bych asi nebyla schopná metodu pevného objetí využít a rozvinout.

Jak může v rodinném konfliktu pomoci?

Pomáhá obnovit lásku ve chvílích, kdy je překrytá nánosy starostí, únavy nebo zlosti. Blízcí lidé díky metodě pevného objetí dokážou svůj cit druhému zase ukázat. Vzájemně se do sebe vcítí, konfrontují se se svým vztekem a bolestí a promění je zase v lásku.

Vzpomenete si na situaci, kdy jste se jako terapeutka cítila bezmocná?

Vzpomínám si na paní, která přitáhla manžela na workshop věnovaný terapii pevného objetí s nadějí, že se k ní vrátí. Jenže on už měl jinou ženu a odmítal jít do obětí. Navrhla jsem, že by se tedy mohli zkusit v úctě rozejít, říci si, co spolu prožili hezkého, a přijmout odpovědnost za to, že něco společně zpackali. Jenže to zas nechtěla ta paní…

Musí v okamžiku objetí aspoň jeden z partnerů cítit lásku? Co když mají oba na sebe zrovna vztek?

Nevadí to, pokud máte obejmout vám blízkého člověka, který za ten vztek může, a pokud je u obou alespoň zrnko lásky. Ti dva jsou, jak se říká, v emocionální ambivalenci. Problém je, když například matka, která má vztek na svého partnera, lapne dítě a spustí na něj hněv, který dítěti nepatří. Stává se hromosvodem na cizí problémy a to ho zraňuje a znejišťuje. Ale když má máma vztek na něj, je úplně v pořádku, když mu to ukáže. I dítě má právo svůj vztek a smutek matce ukázat. To je pravý smysl terapie pevným objetím. Pokud si rodiče představují, že si tím vynutí poslušnost dítěte, jsou na špatné koleji.

Současná terapie pevným objetím se trochu liší od té, s níž jste začínala. Proč?

Nejdřív pro terapii pevným objetím platilo podržet člověka v jeho slovy nezpracované bolesti tak dlouho v náručí, až je mu dobře. V průběhu praxe jsem pochopila, že jde navíc, a dokonce častěji, o to, aby oba dva tu bolest vzájemně konfrontovali. Tím se do sebe vcítili a obnovili bezpodmínečnou lásku. V tom je hlavní smysl. Zpočátku se nám občas stávalo, že jsme navzdory všem předpokladům a očekáváním ničeho nedocílili. Čekali jsme, že dítě v matčině objetí vykřičí svůj vztek. Že třeba řekne, nenávidím, když mě biješ nebo když se mnou nemluvíš, když dáváš přednost bráchovi přede mnou, když komanduješ tátu. Ale ono prostě mlčelo. Pak jsem začala spolupracovat s Bertem Hellingerem a pochopila jsem význam rodinného systému. Že otec a matka jsou v rodině na prvním místě a děti až za nimi na druhém, to se vědělo. Ale Hellinger poprvé přišel s tím, že nechal člověka, který řešil nějaký svůj problém, postavit jednotlivé členy rodiny, prostřednictvím jejich zástupců, do prostoru a nechal mu nahlédnout, kde je systemický zádrhel. Díky tomu jsem dospěla k několika klíčovým poznáním. Vzpomínám si na jeden případ: Otec na krátkou dobu odešel od rodiny a pak se zase vrátil. Jenže syn ho už neměl rád, odmítal se s ním bavit. „Prosím tě, odpusť mi, podívej se na mě,“ říkal mu otec plačtivým hlasem. A Bert Hellinger na to: „Kdo jsi vlastně? Dítě, co fňuká? Žádné dítě přece nemá rádo dětinského tatínka. Chce, aby táta a máma byli silní, aby se na ně mohlo spolehnout. Postavte se jako mužský!“ To pomohlo. Ve zdravém systému rodiny totiž mají být rodiče velcí a dávat bezpečnost hnízda, vzor, pravidla a dítě má být malé a přijímat je.

Takže jste do terapie pevným objetím integrovala systemický přístup?

Ano. A okamžitě jsme zaznamenali obrovský skok kupředu. Zjistila jsem, že pokud se lidé cítí na špatném místě, než které jim náleží, pusu prostě neotevřou - jako ten pětiletý kluk, který vyrůstal jen s matkou. Držela toho malého tyrana v objetí a on mlčel. Rozestavili jsme je podle Hellingera a ukázalo se, že kluk se cítí na místě tatínka a vlastně mlčí za něj. Když maminka mermomocí chtěla, aby řekl aspoň slovo, pronesl: „Jdi do prdele!“ Taky za tatínka. Terapeut nejprve musí každému najít místo, které mu v životě osudově náleží a na němž má možnost se dál rozvíjet. Teprve pak se takovému člověku může dostat podpory a lásky. Víte, uvědomila jsem si, že jsem vlastně trochu posunuté role v rodinném systému v dětství zažila také.


Vyprávějte, prosím…

Můj tatínek se občas trochu napil - nikdy ale nepřišel domů opilý, jen s takovou malou špičkou. Maminka na to měla ohromný postřeh, říkala, že má rybí oči. „No, to chodíš pěkně brzy domů,“ říkávala mu ironicky. Jak já tu větu nenáviděla! Vidět, jak je tatínek před námi káraný jako děcko, bylo hrozné. Byla bych šťastná, kdyby ho maminka trochu tolerovala, vždyť i ona měla své chyby, jako každý normální člověk. Proto jsem měla tendenci tatínka před ní schovávat a chránit. Jako terapeutka jsem si později ověřila, že výraznější systemické nepořádky v systému rodiny vedou nejednou k tomu, že dítě jde do koalice se slabším rodičem proti silnějšímu. Děti mají takový zvláštní smysl pro spravedlnost. A pokud je tím dítětem syn, často se stává, že se časem dá na pití jako otec - jsou přece na jedné lodi. Setkala jsem se i s případy dcer, které z podobných pohnutek šly do incestu. Cítily, že otec je ten urážený, ponižovaný, v manželském loži odmítaný. Byly ochotné mu dát něco, co ho těší a co mu je máma dlužná, jen aby neodešel, aby rodina zůstala pohromadě.

Nevyřešené problémy s rodiči, i když nemusejí být v tak vyhrocené formě, si ale mnozí z nás přinášejí až do dospělosti…

Vzpomínám si na jeden zajímavý a smutný případ ženy, kterou výchova k perfekcionismu ovlivnila na celý život. Jako nejstarší ze tří sester měla být neustále vzorem pro malé sourozence. Všechno musela mít vždycky nejlepší, všechno perfektně zvládnuté, musela mít úspěch. Když se jí narodilo dítě s rozštěpem, narcistická bublina splaskla. Dodnes není schopná milovat své dítě, nedokáže mít ráda ani sama sebe, protože k lásce potřebuje úspěch. A postižené dítě pro ni představuje selhání. Každý terapeut dobře ví, že nezpracovaná zranění z dětství člověku maří jeho seberealizaci. Proto v našich kurzech pro terapeuty pevným objetím začínáme vnitřním smířením se s rodičem. Pod vizualizací cvičíme setkání s nepřítomným rodičem - velmi často už totiž ani přijít nemůže. Zemřel, žije někde v domově důchodců…

Jak takové smíření se s nepřítomným rodičem vypadá?

Konfrontace s matkou či otcem probíhá ve třech krocích pod vizualizací. V prvním se člověk pod vedením terapeuta zaměří na své dětství a postupně vykřičí nebo vypláče všechen smutek a příkoří, které ve vztahu k rodiči cítí: chtěl jsem mámu, co mi rozumí; nenávidím tu vařečku, kterou jsi mě bila; bolí mě, že bráchu miluješ víc než mě… Ve druhém kroku jdeme společně do dětství té matky a díváme se, co ji utvářelo, jaké síly a tlaky na ni působily a jak ji formovaly pro její vlastní dospělý život. Díky vcítění se do jejího života člověk lépe pochopí, čím byla zatížená, proč se chovala zrovna takhle. Posledním krokem je smíření, odpuštění, často dotek bezpodmínečné lásky - mám tě rád, přesto, že jsi mi ublížila, vím, že jsi nemohla jinak. Prosím tě, žehnej mi, přestože dělám chyby, ať mohu s tvou láskou odejít ke své rodině a rozdávat ji dál.

Není taková vizualizace snazší než smíření se s rodičem skutečným?

To máte pravdu. Nepřítomný nemůže oponovat, nehrozí, že se znovu pohádáte. Pod vizualizací se nemusí brát ohled, jestli stará máma tu zlost, bolest a zklamání svého dítěte snese, může vypěnit na plné pecky a dostane se ven. Smiřovat živé lidi bývá mnohdy složitější, ale i to se většinou daří. Lidí, kteří by cítili jen nenávist a doopravdy se smířit nechtěli, je ve skutečnosti velmi málo. 
 

 Vytiskout